Pokud by si chtěl někdo si přečíst knihu Krvavé jahody celou, udělá lépe, když následující blog nebude číst. Při čtení knihy, hlavně detektivky, je lépe neznat předem konec.
Od doby, kdy československá strana projevila zájem o návrat Věry a Nadi, trvalo vyřizování formalit celý rok. Poslední formalitou, vlastně ne formalitou ale hrozbou, byl podpis na prohlášení, že nikde nebudou mluvit či zveřejňovat své zážitky. Po příletu do Prahy byl podpis takovéhoto papíru první formalitou, kterou po nich chtěli. Práci měly zajištěnou v JZD Nový Šaldorf na jižní Moravě. I u nás se musely jezdit každý měsíc hlásit do Brna a to na dvou místech: na sovětském konzulátu v Brně-Pisárkách a na služebně StB na Leninově třídě.
Na počátku žní v JZD Nový Šaldorf spadl kombajnér Pepa ze žebříku a zlámal si ruku. Náhradní kombajnér nebyl. Kombajny byly dva ze strojní stanice, práceschopný kombajnér jen jeden a bylo třeba sekat, pokud je pěkně. Věra se přihlásila, že to umí. Neměla však papíry, nikdo jí to nevěřil. Nakonec Václav, řidič druhého kombajnu, řekl, ať to předvede. Věra předvedla a posekala rovný pokos. Předseda souhlasil, aby jezdila s kombajnem. Po žních Václav Sosnár, řidič druhého kombajnu, požádal Věru o ruku. Byl vdovec a bydlel o několik vesnic dál. Věra odmítla. Byla zvyklá žít s Naďou a jinak si to neuměla představit. Naďa se na ní obořila, když to uslyšela. Řekla jí, aby o ní neměla obavy a řekla Václavovi ano. Věra tedy poslechla. Václav měl zařízený domek se zahradou a nějaké úspory. Věra neměla nic, jen pracovité ruce tvrdé životní zkušenosti. Na svatbě Věry se Naďa seznámila s jedním Václavovým příbuzným a do roka byla druhá svatba.
Věra měla dva syny, Naďa jednu dceru. Ta dcera se v dospělosti provdala za Itala. Jelikož to byl majitel hotelu, mohli si dovolit vzít do Itálie i Naďu. Ta v Itálii také zemřela. Věra Sosnárová má 85 let, je v dobré kondici a účastní se besed na školách a jinde, kde vypráví o svém životě.
