Když plechy dělají neplechu

Blogerky Jana Slaninová a po ní Mirka Pantlíková tady zveřejnily svůj profesní životopis. To mne inspirovalo k napsání jedné profesní vzpomínky, která by snad mohla někoho zajímat.

Pracoval jsem většinu svého profesního života v oddělení jaderných elektráren. Práce to byla zajímavá a napínavá, protože každý kus, který jsme vyrobili, se zkoušel. Pokud byla některá vlastnost nevyhovující, mohlo se opakovat tepelné zpracování, pokud to ani pak nevyšlo, byl to zmetek. Hledali jsme nějaké náhradní použití, když se nenašlo, šel kus do šrotu. Po roce 1990 se u nás dostavěly pouze dva bloky v Temelínu a další výstavba šla k ledu. Podařilo se nám najít další práci. Začaly jsme svařovat pláště parogenerátorů pro francouzské jaderné elektrárny. Snad každá země má nedostatek kvalifikovaných svařečů použitelných pro svařování tlakových nádob, proto nám tu zakázku dali. Francie má nedostatek uhlí, postavili tedy 19 jaderných elektráren, ve kterých pracuje celkem 58 bloků. Pokrývají 75 % spotřeby elektřiny země. Jejich výstavba probíhala ještě v 90. letech minulého století, měli jsme teddy několik let práci. Ovšem plechy pro výrobu těch plášťů nám dodávala francouzská firma Creusot. My jsme chtěli ty pláště vyrábět z našich plechů. Pokud říkám plech, tak si představte desky o tloušťce okolo 100 mm široké okolo 3 metrů a dlouhé tak, aby po zkružení vznikl kroužek okolo 4 metrů, tedy dlouhé okolo 13 metrů. Francouzská strana chtěla důkaz o kvalitě našich plechů a já jsem to dostal za úkol. Provedl jsem všechny zkoušky, které se u takovýchto plechů pro jaderné elektrárny provádějí, a předložili jsme jim to. Nebyli spokojeni, chtěli další zkoušky a další. Všechny zkoušky jsem nechal provést, všechny výsledky vyhověly požadavkům. Fascikl s výsledky narůstal. Pochopitelně se všechny zkoušky dělaly v akreditovaných zkušebnách, pamatuji si, že jsem za tyto zkoušky celkem utratil 4 miliony Kč. To bylo více jak před 20 roky, dnes by stály několikanásobek. Francouzi museli uznat, že naše plechy jsou kvalitní, ovšem jejich úřad pro jadernou bezpečnost nedal souhlas s jejich použitím. Všechno jsme museli dělat z francouzských plechů.

Před několika roky vypukla ve Francii aféra: zjistilo se, že firma Creusot falšovala výsledky. U nás o této aféře informovaly pouze odborné časopisy, na rozdíl od aféry firmy Volkswagen, která švindlovala s emisemi. O tom informovala i naše média, týkalo se to automobilů, které zajímají skoro všechny lidi. Vyšlo najevo, že firma Creusot zfalšovala výsledky asi u 400 dílů. Pomyslel jsem si, že kdyby pláště byly z našich plechů, bylo by to v pořádku, u nás se nefalšovalo.

V této souvislosti bych dodal, že v tehdejším SSSR měl hlavní inženýr v závodech vyrábějících díly pro jaderné elektrárny pravomoc uvolnit díl k dalšímu zpracování či k montáži, i když ne zcela splňoval jakostní požadavky, ovšem zapsal to červeně do atestu. U nás takovou pravomoc neměl ani prezident. Sověti dodali zařízení pro jadernou elektrárnu V1 v Jaslovských Bohunicích na Slovensku, zařízení pro elektrárnu V2 tamtéž již dodávaly naše firmy. Při vstupu do EU bylo podmínkou odstavení jaderné elektrárny V1, poněvadž na nich byly díly nesplňující požadavky kvality. Podobně byla po sjednocení Německa odstavena jaderná elektrárna v Greifswaldu v bývalé NDR dodaná sovětskými firmami.  Ve Francii asi nebudou tak razantní, vycházejí z toho, že každý konstruktér se při návrhu zařízení dosti jistí. Na druhé straně bych měl za rozumné, kdyby se u takovýchto elektráren přestala prodlužovat životnost. Nedávno proběhla odborným tiskem zpráva, že firma Creusot dokončila reorganizaci, za 9,32 milionů nakoupila vybavení zkušeben a prošla atestací pro další dodávky zařízení pro jaderné elektrárny.

Snad by vás mohlo zajímat, jak se ty pláště dopravovaly do Francie. Snad všechny části tlakovodních jaderných elektráren projdou železničními tunely, ale nesmějí být položeny na vagonu. Původně se proto přepravovaly tak, že se třebas parogenerátor upnul mezi dva speciální vagony a pak se vytvořil takový zvláštní vlak: lokomotiva, speciální vagon, parogenerátor a další speciální vagon. Ovšem na dráze museli nastavit jednosměrku, jelikož tento vlak přesahoval ložní míry, nemohl se potkat s protijedoucím vlakem a taky nemohl projíždět kolem nástupních peronů. Dráhy stále zvyšovaly cenu za takovouto přepravu, až se od určité doby ukázalo levnější přepravovat to po silnici. Jelo se jen v noci a četa dopravních policistů odkláněla dopravu, protože náklad zabral dva pruhy. A tak jsme ty pláště vozili na podvozku do Komárna, kdy se nakládaly na lodě a jely po Dunaji do Mohanu, který je kanálem spojen s Rýnem a ten je spojen s francouzskými řekami. Plavební kanál vede až k montážnímu závodu ve Francii. Z haly vyjel jeřáb (jeřábové koleje jsou na krakorcích) a z lodi vzal plášť parogenerátoru a odvezl ho do haly k montáži. Jenže došlo k rozdělení státu. Při odtržení Slovenska se řešilo mnohé, na dopravu nadměrných nákladů se však nepamatovalo. Když jsme po 1. 1. 1993 chtěli vézt náklad do Komárna, ukázalo se to jako neřešitelné. Naši dopravní policisté mohli odklánět dopravu jen na hranice, dál to nešlo. Tak jsme ty velké kusy vozily mnohem delší cestou do přístavu v Ústí nad Labem a později do Mělníka, když tam zvětšili přístav. Že by Ostrava mohla být napojena na říční dopravu, o tom jsme jen tajně snili. Přitom v polském Opole, což je 100 km od Ostravy, plují po řece Odře lodě. Jen pro zajímavost: V Maďarsku postavili jadernou elektrárnu v Paks tak, že nejdříve ke staveništi přivedli od Dunaje plavební kanál a po něm přivezli všechny díly. Navíc voda z tohoto kanálu se využívá pro chlazení, elektrárna proto nemá chladicí věže. Takto bylo ve světě řešeno více jaderných elektráren. Třeba se kanálu dočkají naše děti.