Válka Rusko-Ukrajina a náboženství

ČT přinesla rozhovory s různými představiteli pravoslavné církve u nás. Ukázalo se, že většinou nechtějí o válce mluvit. Jelikož se o náboženství trochu zajímám, přidám na toto téma další informace.

V Rusku se hlásí k pravoslaví 71% obyvatel, na druhém místě je sunnitský islám, který vyznává 10% obyvatel. Podle jiných zdrojů je v Rusku již 17% muslimů a jejich počet rychle roste, v roce 2050 budou mít většinu. Na Ukrajině se k pravoslaví hlásí 67% a k řeckokatolíkům 9% obyvatel.

V  Rusku i na Ukrajině tedy převládá pravoslavná církev. Velmi stručně uvedu, co to je. Prvotní církev v Římské říši používala jako liturgický jazyk řečtinu. Na blízkém a středním východě se používaly i jiné jazyky, v Sýrii například aramejština. Teprve později se v Západořímské říši začala při bohoslužbách používat latina. Jelikož Řecko dalo světu básnictví a Řím dal světu právo, projevilo se to i ve vývoji liturgie. Modlitby používané při liturgii ve východní části Římské říše byly rozvláčné a používaly květnatý jazyk. Modlitby v latinské liturgii byly stručné, zpravidla platilo: jedna modlitba - jedna věta, ovšem bohatě rozvitá. Kdo byl v pravoslavném kostele třeba na svatbě, tak ví, že obřad trvá 3 hodiny. V roce 1054 Cařihradský patriarcha Fotios odtrhl východní část církve (východní rozkol). Postupně vykrystalizovalo kolem 30 východních církví, z nichž 9 uznává za hlavu církve římského papeže, ostatní se označují se jako autokefální církve. V náboženské nauce jsou však mezi nimi jen nepatrné rozdíly. Východní i západní církev uznává 7 svátostí, uctívá Marii jako Bohorodičku…atd. V Rusku i na Ukrajině se používá jako liturgický jazyk staroslověnština. Řeckokatolická církev, která je na Ukrajině druhá nejpočetnější, má v podstatě stejnou liturgii jako pravoslavná církev, za svoji hlavu však považuje papeže. Po celou dobu komunizmu byla řeckokatolická církev zakázaná, přežívala v ilegalitě. Dnes je jejím představitelem Svjatoslav Ševčuk, který v mládí studoval v Argentině a spřátelil se tam s místním arcibiskupem Jorgem Bergogliem. Po návratu se Ševčuk stal proděkanem Lvovské katolické univerzity, která je dnes nejprestižnější ukrajinskou vysokou školou, a ten Bergoglio je dnes papežem Franiškem.

Hlavou ruské pravoslavné církve byl patriarcha, který sídlil prvně v Kyjevě a později v Moskvě. Car Petr ii. svým zásahem funkci patriarchy zrušil a k řízení pravoslavné církve zřídil synod, jehož složení kontroloval. Po VŘSR byla funkce patriarchy obnovena. Na výběr patriarchy však dohlíželi státní úředníci a politici. Za doby komunizmu byly v Sovětském svazu všechny církve kromě muslimů tvrdě pronásledované. Mnoho Rusů po revoluci odešlo do exilu a instalovali si tam vlastního patriarchu. Taktéž Ukrajinci žijící v exilu si zřídili vlastního patriarchu. Po pádu komunizmu se exiloví patriarchové vrátili do vlasti a tvrdili, že oni jsou ti praví, poněvadž ti domácí byli dosazování komunisty. V Moskvě patriarcha Alexij II. dosazený komunisty zemřel, a místo něho byl řádně vybrán Kiril. Došel všeobecného uznání a ten exilový zmizel ze scény. Odtrhla se však Ukrajina. Kiril považoval za samozřejmé, že do jeho jurisdikce spadá celá Ukrajina a ustanovil tam svého zástupce Jeho Blaženost Onufrije. Ukrajinská církev si však zvolila vlastního představitele Epifanije. Obrátili se na hlavu všech pravoslavných cařihradského patriarchu Bartolomea, aby ho potvrdil. Po delším jednání, kdy byl ze hry vyřazen patriarcha navrátivší se z exilu, patriarcha Bartolomeo potvrdil Epifanije jako hlavu ukrajinské církve nezávislé na Moskvě. Patriarcha Kiril ostře protestoval a přestal Bartolomea uznávat za hlavu pravoslavných církví. Ovšem většina obyvatel Ukrajiny nadále považovala za hlavu Kirila a jeho zástupce Onufrije. Jako důvod se udává znechucení z tahanic o významné posty okolo Epifanije.

Teď se podívejme, co se dělo po vypuknutí války. Patriarcha Moskvy a vší Rusi Kiril se 27. února modlil za mír s dovětkem „za jednotu církve“, což v jeho pojetí je uznání Onufrije. Válku odůvodňuje bojem proti pronikání západní liberální kultury. Ve svém kázání konflikt označil za „metafyzickou válku“ mezi dobrem a zlem. Rusko stojí na straně dobra.

Ovšem pravoslavná církev vedena Onufrijem se postavila na stranu Ukrajiny. Například v Energodaru zorganizovalo duchovenstvo této církve velkolepý pohřeb obráncům Záporožské jaderné elektrárny. Od začátku března se Kiril přestal při bohoslužbách modlit za Onufrije.

Řeckokatolická církev stojí rozhodně na straně Ukrajiny, Její představitel arcibiskup Svjatoslav Ševčuk při kázání mluvil o „zázraku na Dněpru“, čímž narážel na „Zázrak na Visle“, což je termín, kterým Poláci označují porážku bolševické armády v r. 1920. Svjatoslav Ševčuk zůstal v Kyjevě, i když dostal důvěrnou informaci, že velitel jednotek, které mají dobýt Kyjev (k tomu mělo podle plánu dojít druhý nebo třetí den po vypuknutí války), má seznam osob, které mají být hned po zatčení zastřeleni. Na prvém místě byl Zelenskyj, Ševčuk byl v prvé desítce.

V Kyjevě je taky zástupce Vatikánu nuncius arcibiskup Visvaldas Kulbokas. Ten zůstal v Kyjevě i v době, kdy město bylo ostřelováno Rudou armádou. Tehdy nechal otevřít suterén katedrály a obyvatelé ho využívali jako kryt. Biskupové a kněží zůstávají i v Charkově na svých místech, i když se Charkov pomalu mění na „sídlo duchů.“

Světová rada církví se obrátila na Kirila, aby působil na Putina tak, aby ukončil válku. Kiril v odpovědi uvedl, že válka je součástí geopolitické strategie zaměřené na oslabení Ruska. Zkrátka odpověď vypadala tak, jako by ji formuloval Putin.

Kirila taky přestaly považovat za svoji hlavu náboženské obce tvořené převážně ruskými emigranty rozseté po celém světě.

Přes 200 ukrajinských pravoslavných kněží, kteří se hlásí k moskevskému patriarchátu, podepsalo výzvu adresovanou Radě primasů starověkých východních církví, což je nejvyšší tribunál světového pravoslaví. Žádají v ní, aby obžalovala patriarchu Kirila. Zdůvodňují to tím, že žehnal válce a nadále ji podporuje a uvádějí slova, která Kiril řekl při liturgii, kterou sloužil 3. dubna pro ruské ozbrojené síly.

Před velikonočními svátky, které pravoslavní slaví o týden později než ostatní, se na představitele pravoslavné církve obrátila Komise biskupských konferencí Evropské unie (COMECE), světová rada církví (WCC) a mnohé další organizace a osobnosti, aby přiměli politiky na 4 dny přerušit vojenské akce. Marně. Místo toho se na webu Moskevského patriarchátu patriarchia.ru objevily zprávy o zločinech ozbrojených sil Ukrajiny a národních praporů. Abych nebyl nespravedlivý, tak dnes jsem si na zmíněném webu přečetl zprávu o záchraně civilních obyvatel uvězněných v závodě Azovstal, což stalo na zásah patriarchy Kirila.

Papež snad během každého vystoupení na veřejnosti volá po míru. Válku často nazývá bratrovražednou jako narážku na spřízněnost Rusů a Ukrajinců. Alespoň krátký úryvek z jedné modlitby:

Odpusť nám, Pane, jestli nadále zabíjíme svého bratra.
Odpusť, jestli nadále jako Kain sbíráme kameny ze svého pole, abychom zabili Ábela….
Zastav nás, Pane, zastav nás!
A až zadržíš Kainovu ruku, postarej se o něj, je to náš bratr.
Pane, zabrzdi násilí! Zastav nás, Pane!

Papež obdržel pozvání k návštěvě Ukrajiny. Pozval ho jednak prezident Zelenskyj a jednak starosta Kyjeva Ključkov. To chápu, co si však neumím vysvětlit je, že o zvláštní setkání s papežem projevil zájem i patriarcha Kiril. Vatikánští úředníci začali na věci pracovat. Papež má 85 let a jeho zdravotní stav není bez problémů. Přesto jezdí na zahraniční cesty a to především do problematických zemí. Začátkem dubna navštívil Maltu, to je země, která má největší podíl imigrantů (vzhledem k 452 tisícům obyvatel).  Na počátek června má papež naplánovanou cestu do Jižního Súdánu a do Konžské demokratické republiky. Rovněž připravuje na červen cestu do Libanonu. Jednak si letos připomínají 75. výročí navázání diplomatických vztahů mezi „zemí cedrů“ a Vatikánem a jednak se Libanon potácí v politické, hospodářské a migrační krizi. Kiril chtěl tuto cestu využít k setkání s papežem. Za neutrální půdu zvolil Izrael. Jelikož ten je ve válce s Libanonem, uvažovalo se, že by papež po skončení návštěvy Libanonu odletěl do Jordánska a z něho by letěl do Izraele. Mělo to být jejich druhé setkání, prvé se uskutečnilo r. 2116 na Kubě. Před nedávnem však bylo oznámeno, že cesta do Kyjeva ani setkání s Kirilem se nebude konat. Nemám vysvětlení, proč patriarcha Kiril o toto setkání usiloval, stejně jako nevím, proč maďarský premiér Orbán jako prvou cestu po svém znovuzvolení zvolil Vatikán, kde ho papež přijal na 40 minutovou soukromou audienci.

Na září má papež naplánovanou cestu do Kazachstánu, kde se v hlavním městě Nur-Sultanu (dříve Astana) bude konat náboženský kongres. Kazachstán je země s významným podílem křesťanů, kterých je tam až 25%, přičemž podíl katolíků není zanedbatelný. Do této oblasti totiž Stalin nechal za 2.SV vyvážet z evropské části Němce, mezi nimiž bylo mnoho katolíků. Papež má, vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu, docela nabitý program, to by mohl být důvod, proč připravované setkání s Kirilem a cestu do Kyjeva zrušil. Pravděpodobnější se mi však jeví, že mu to nedoporučili církevní hodnostáři a diplomaté, se kterými každou cestu probírá.