Lukáš, Jitka a Irena - 6/16 Irena má druhé dítě

Uplynulo něco přes rok. Jitka přišla navečer domů ve výborné náladě: „Budu mít mimino!“ zahlaholila. 

Podíval jsem se na ni překvapeně:

„Tys byla u doktora? Já jsem myslel, že jsi byla u Ireny.“

„Byla jsem u Ireny.“

Díval jsem se na ni nechápavě.

„Tak poslouchej, já ti řeknu, na čem jsme se domluvily.“ Udělala významnou pauzu, pak pokračovala: „Ty oplodníš Irenu, ona nám porodí a odkojí dítě.“ Vysvětlila mi Jitka.

„A to je něco takového možné?“ ptal jsem se nedůvěřivě.

„Žádný zákon to nezakazuje ale ani neupravuje. Ty budeš v rodném listu uveden jako otec. Irena bude s dítětem půl roku na mateřské. Po půl roce si ho převezmu a bude naše. My jí za to koupíme auto.“

To auto by nebyl problém, nedávno jsem se stal vedoucím konstrukce a dostal jsem manažerský plat. Problémem bylo jenom to oplodnění.

„Čili půjdeme k doktorovi, aby oplodnil Irenu mým spermatem.“

„To prý není možné, říkala Irena.“

„V tom se nevyznám. Tak jak to teda uděláme?“

„No jak? Přeci přirozeným způsobem. Irena říkala, že když jde něco přirozeným způsobem, že by se to nemělo dělat uměle.“

„Já jsem taky zastáncem přirozené cesty, ale v tomto případě se mně zrovna nezamlouvá. To by přeci byla manželská nevěra.“

„Když jde o čin, na kterém jsme se domluvili všichni tři, tak to snad nelze označit jako nevěru,“ oponovala mi Jitka.

Chvíli jsem mlčel a uvažoval. Nevěděl jsem si rady, co by bylo správné. Ve své bezradnosti jsem si vzpomněl si na biblickou Hagar.

Pan Lukáš se na mně pátravě podíval, zda vím, koho má na mysli.

„Znám tu pasáž ve Starém zákoně o Abrahámovi. Když Sára, tehdy vlastně ještě Sáraj, neměla děti, vzala svoji otrokyni Hagar a přivedla ji k Abrahámovi, tehdy ještě Abramovi, aby s ní zplodil dítě, které by bylo právoplatným potomkem,“ řekl jsem, abych pana Lukáše přesvědčil, že toto místo v Bibli znám. Ještě jsem dodal: „Pokud si však vzpomínám, tak to nebylo bez problémů.“

„U nás se to taky neobešlo bez problému,“ odpověděl pan Lukáš a po chvíli pokračoval.

„Příští týden má Irena plodné dny, tak tam zajdeš na noc,“ oznámila mi Jitka.

Poté, co jsem si uvědomil, že totéž udělal i praotec Abrahám, byl jsem k návrhu přístupnější. Přesto jsem řekl:

„Víš, mně to trochu připomíná Mnichov,“

„Co? Mnichov?!“ zvolala Jitka. „Mnichov přeci byla zrada a toto je přátelská pomoc!“

„Já to myslel tak, že Mnichov bylo jednání o nás bez nás. Vy jste se taky domluvili o mně beze mě.“

„No tak takovouto věc si musí přece ženy domluvit mezi sebou a pak to teprve řeknou chlapovi,“ trvala na svém Jitka.

V dohodnutý den jsem tedy večer souhlasil s tím, že k Ireně půjdu. Jitka mne před odchodem pevně objala kolem ramen a tiskla k sobě. Já jsem čekal, že mi řekne: „Nikam nechoď!“ Ona mě však po chvilce odstrčila od sebe a řekla:

„Tak běž!“

Přišel jsem k Ireně. Když jsem vstoupil do jejího bytu, nevěřícně jsem zíral: přede mnou stála nalíčená krasavice ve večerních šatech. Já jsem jí takovou vídal jen na těch prospektech, na kterých propagovala výrobky jejich firmy, myslel jsem si, že ty obrázky byly ve studiu nějak přikrášlené. Teď tady byla tak krásná jak na těch prospektech, navíc však byla živá.

„Co, co…“ vykoktal jsem ze sebe nechápavě.

„Prvně si spolu zatancujeme,“ řekla Irena. Spustila přehrávač a dodala: „Dítě musí být přece počato z lásky!“

Při tanci se mi upřeně dívala do očí. Já jsem neodtrhl zrak a pohled jsem opětoval. Jsem realistický člověk, nevěřím na žádná kouzla, ale tady jsem ochotný připustit, že tímto upřeným pohledem jsem se nějak dostal do její moci, jinak si neumím vysvětlit události, které postupně následovaly.

Prvně jsem zjistil, že jsem se do ní zamiloval a že stále na ni myslím. Zlobil jsem se sám na sebe, „Zamiluješ se jako puberťák!“ huboval jsem sám sobě, ale nepomáhalo to. Stále jsem na ni myslel. Nakonec jsem si udělal plán, jak se z toho dostat:

1. Kontrolovat myšlenky, nemyslet stále na Irenu.
2. Každý den říci Jitce něco pěkného: „Tyto šaty ti sluší,“ „To‘s měla dobrý nápad,“ „Ten oběd byl výborný…“
3. Alespoň dvakrát týdně udělat s Jitkou společnou akci: jít do kina, jít někoho navštívit nebo alespoň jít spolu na nákup.
4. Každý den z práce zavolat Jitce a zeptat se jí, jak se jí daří. Volat budu v době oběda, ať ji nevyrušuji v práci.

Možná to bylo dobře vymyšlené, s plněním těchto předsevzetí jsem však měl problémy, hlavně s prvým bodem. Zbavit se myšlenek na Irenu bylo nad mé síly.

Jednou mi do práce zavolala Irena: „Zvu tě dnes večer na večeři, budu dělat švestkové knedlíky. Přijdeš?“

„Přijdu.“

„René se na tebe těší. Tak v šest. Ahoj.“

To bylo všechno. Začalo mi to vrtat v hlavě: Jitka je dnes a zítra na služební cestě. To přeci Irena ví. Nemá Irena nějaký jiný záměr? Neměl bych jí zavolat a říci nějakou výmluvu, kvůli které nemohu přijít? Tuto myšlenku jsem zavrhl, neumím lhát, každý na mně pozná, že si vymýšlím výmluvu. Nakonec jsem se rozhodl: René se na mě těší, jsem jediný muž v jeho blízkosti, nemůžu ho zklamat. Půjdu tam, po večeři řeknu „Děkuji, bylo to dobré. Na shledanou.“ A odejdu, přeci mně nebude Irena zdržovat, když bude vidět moji rozhodnost.

Koupil jsem autíčko pro Reného a v 6 hodin dorazil k Ireně na večeři. René měl z dárečku velkou radost, při večeři měl autíčko vedle talíře. Všiml jsem si, že Irena má oblečený přiléhavý svetřík s velkým výstřihem, Hned jsem si zopakoval: „Po večeři se zvedám a říkám: Na shledanou“.

Při večeři si mě přivlastnil René. Vyptával se na auta a pak přešel na letadla. Dojedli jsme, René nebyl s vyptáváním u konce. Irena to rozřešila:

„Strýc tě vykoupe, a přitom si to dopovídáte.“ Směrem ke mně dodala:

„Jen mu napustíš vodu do vany, René se umyje sám.“

V koupelně jsem mu asistoval při mytí a odpovídal na dotazy ohledně stíhaček. Když Irena usoudila, že už je René umytý, nahlédla do koupelny a řekla:

„Ulož ho a pověz mu pohádku před spaním!“

Provedl jsem. Po pohádce však následovalo vyptávání na koně, rytíře a brnění. Až se ve dveřích objevila Irena a řekla: „Konec povídání, René, strýcovi právě začínají zprávy v obýváku.“

Rozloučil jsem se s René a šel jsem si sednout na gauč před televizorem.

„Jakmile skončí zprávy, zvedám se a odcházím,“ říkal jsem si v duchu.

Během zpráv Irena několikrát tiše proplula okolo mne, ani jednou však nepromluvila. Jitka by několikrát začala řešit problém krachu banky či zemětřesení. Vždy, když kolem mne proplulo Irenino pružné tělo, jsem si v duchu opakoval:

„Jakmile skončí zprávy, zvedám se a odcházím.“

Těsně před tím, než sportovní redaktor udělal tečku, posadila se Irena vedle mne a přitiskla se ke mně. Neodešel jsem.

Druhý den jsem se cestou do práce a z práce snažil vyrovnat se svou situací: Já, který jsem zastával před kolegy s všelijakými názory zásadu manželské věrnosti, jsem byl sám nevěrný. Samozřejmě mě napadalo, že to patří k dohodě, kterou udělala Jitka s Irenou, totiž že nám Irena porodí dítě. Dobře jsem však věděl, že takto to omlouvat nemohu. Musím se Jitce přiznat, rozhodl jsem se. Záhy mně však napadlo, že Irena je zřejmě těhotná a nosí dítě pro nás. Pokud bych se Jitce přiznal, značně bych zkomplikoval situaci. To by snad nebylo vůbec řešitelné. Došel jsem k závěru, že o tom nesmím mluvit.

Asi za týden mi Jitka řekla:

„Koupila jsem těhotenský test. Večer půjdu na noc k Ireně a ráno se přesvědčíme, zda čekáme mimino.“ Bylo na ní vidět, že je plná napětí.

Ráno mi v šest volala rozjásaným hlasem: „Sláva, bude miminko!“

Asi za tři týdny jela Jitka zase na dva dny na služební cestu a Irena mi zavolala“

„Přijď večer po zprávách!“

Pochopil jsem, že už René bude spát. Mohl by se prořeknout před Jitkou, která tam bývala nejméně dvakrát za týden. Minule Irena potřebovala, aby mě René přitáhl, teď usoudila, že už to není třeba. Nemýlila se. Sám jsem si to sám před sebou omlouval, že to zakrátko skončí, i když jsem věděl, že to není omluva, že mě takto Irena vodí na niti.

Pan Lukáš se na chvíli odmlčel a pak dodal směrem ke mně:

„Jak to, že nás ty ženy tak snadno ovládají?“

„Ženy jsou mistryně ve vymýšlení intrik. Muži nic takového nedokážou, ti umí tak nanejvýš dát někomu facku. Jestliže nás žena začne zaplétat do svých tenat, slušně vychovaný muž je bezbranný, nevychovaný muž se brání hrubostí, někdy dojde i na ty facky. Podmínkou toho, aby žena mohla spřádat své záměry je, že muže dostane do postele. Pokud se jí to nepodaří, jsou její intriky neúčinné.“

Zdálo se, že pan Lukáš se mnou souhlasí. Po chvíli pokračoval: