Lukáš, Jitka a Irena - 8/16 Začínám žít s Irenou

Druhý den po návratu z práce jsem naložil do auta moje osobní věci a odvezl je k Ireně.  Pak jsem se vrátil, naložil jsem dvě bedýnky s nářadím a moje knihy. Tedy jenom technické tabulky a podobně, beletrii jsem nechal v knihovně.

Nakonec jsem odnesl do auta počítač, a právě jsem nesl tiskárnu, když se ve dveřích objevila Jitčina maminka. Jeden pohled jí stačil, aby zhodnotila situaci a pronesla:

„Farářův syn – a utíká od manželky!“

Neviděl jsem smysl v nějaké diskusi, chtěl jsem to co nejrychleji ukončit, jen jsem nevěděl jak. Paní Grohmanová stála ve dveřích a neuhýbala. Snad po sekundě mně napadlo řešení. Položil jsem tiskárnu v předsíni na zem. Přistoupil jsem ke dveřím, opatrně jsem odsunul paní Grohmanovou stranou a odcházel jsem. Přitom jsem si neodpustil poznámku:

„Kdybyste mně nevyhodila, když jsem poprvé přišel žádat o Jitčinu ruku, tak by k tomu nedošlo!“

Jak jsem šel po schodech z prvého poschodí do přízemí, lítaly za mnou nadávky:

„Ty hajzle, ty sviňáku…“ a další mnohem ostřejší. Divil jsem se, že tato pěstěná dáma dala dohromady takový repertoár nadávek.

Po příjezdu k Ireně jsem jí vyprávěl o setkání s paní Grohmanovou, Irena jen kroutila hlavou. Když uslyšela, že tam zůstala tiskárna, klidně se zeptala:

„Jak to chceš řešit?“

„Jednoduše se pro ni stavím zítra, přeci tam Grohmanová nebude stále.“

Irena to přijala. Uvědomil jsem si ten rozdíl. Jitka by takovouto představu nepřijala, začala by spřádat řešení, do kterého by zatáhla policii, možná i právníky a soudy a patrně by kvůli tomu v noci nespala a stále by to chtěla se mnou probírat.

Ukládal jsem své věci v bytě u Ireny, René to všechno sledoval a po chvíli se zeptal:

„Strejdo, ty budeš bydlet u nás?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„A kde budeš spát?“

„V ložnici s maminkou.“

Zajiskřily mu oči a od té doby mě oslovoval tati.

„Tati, zavedeš mně zítra do školky?“ začal loudit.

„To nejde, já potřebuju být v sedm v práci, to bych tě musel budit v šest, abychom to stihli,“ namítal jsem.

„To nevadí, já vstanu. Vzbudíš mne, jo?“

„No, tak dobře,“ souhlasil jsem.

Ráno jsem ho přivedl do šatny ve školce a René dětem, které se tam přezouvaly, pyšně hlásil:

„Mně dneska přivedl taťka.“

Já jsem pochopil, že chtěl, abych ho já odvedl do školky nikoliv proto, že ho svezu autem, ale proto, že se chtěl před dětmi pochlubit, že má tátu.

„Tati, přijď pro mne odpoledne!“ žadonil.

„Ale Renečku, já do čtyř hodin pracuji, to bys tu musel být dlouho. Maminka by si pro tebe přijela dříve.“

„To nevadí, já tady budu, přijeď!“

Během dne jsem zavolal Ireně:

„Nechoď po obědě pro Reného, my jsme se domluvili, že ho vyzvednu, až půjdu z práce.“

„Tak to musím zavolat učitelkám, že přijdeš ty, aby ti ho vydaly,“

Když jsem odpoledne přišel do školky, vykoukla ze třídy nějaká holčička a ptala se:

„Pane, pro koho si jdete?“

„Pro Reného.“

Vběhla do herny a slyšel jsem, jak říká:

„René, přišel si pro tebe nějaký pán.“

„To je taťka,“ opravil ji René.

Za chviličku vyšel René a za ruku za sebou vedl učitelku:

„René chtěl, abych se šla podívat, že si pro něho přišel táta,“ řekla mi na vysvětlenou učitelka.

Cestou domů jsme se stavili pro tiskárnu. Stála v předsíni tak, jak jsem ji tam postavil. Jitka doma nebyla.

Večer, když jsme vykoupali a uložili děti, mi Irena řekla:

„Měl bys podat žádost o rozvod!“

Byl jsem zásadně proti rozvodům, odsuzoval jsem každého, kdo selhal a rozváděl se, a nyní jsem viděl, že jiné východisko nemám.

„Mám takovýto plán,“ řekl jsem. „Zaprvé přidělám v obýváku zásuvky, abych si mohl zapojit počítač. Zadruhé vymaluji obývák. Zatřetí dokoupíme stůl pod počítač a skříň pro mé věci. Začtvrté navštívím mé rodiče a vysvětlím jim všechny změny, ke kterým u mě došlo. A taky se domluvíme na vzájemné návštěvě. Ještě neviděli Anetku. Zapáté podám žádost o rozvod. Soudím, že se to všechno nechá zvládnout za týden.“

Irena nic nenamítala, pomalu jsem si začínal zvykat, že moje rozhodnutí respektuje.

Byl jsem zvyklý z práce, když jsem dostal nějaký úkol, že jsem si ho rychle rozmyslel a připravil si v hlavě harmonogram, jak budu postupovat. Většinou mi to vycházelo a byl jsem kladně hodnocen. Doma však můj harmonogram selhal. Po příchodu z práce jsem si chvíli musel pohrát s Anetkou a pomazlit se s ní. Pak jsem se převlékl a šel předělávat elektrické rozvody do obýváku. Vtom byl u mne René, všechno ho zajímalo a chtěl se zapojit do práce. Byl šťastný, když jsem mu svěřil něco přišroubovat nebo zasádrovat. Práce však postupovala pomalu. Pak mi zavolala maminka, že tatínek je po srdečním kolapsu v nemocnici. Zase se mi kumulovalo několik věcí dohromady. Přesto druhý den po práci jsem ho šel navštívit do nemocnice. Nebyla to vhodná chvíle, abych mu vysvětloval moji situaci. Tatínek byl velmi slabý.

„Pokud mi lékaři před propuštěním doporučí, abych si podal žádost o předčasný důchod, tak na to tentokrát přistoupím,“ řekl mi tatínek a taky to později udělal.

Domluvil jsem se s maminkou, že další den ji navštívím a vše jí budu vyprávět. Po příchodu jsem zjistil, že už ví, že jsem se odstěhoval k Ireně a že jsem otcem Anetky. Hned po mém odchodu od Jitky totiž paní Grohmanová navštívila moje rodiče a vše jim řekla. Vlastně vše ne, jenom svoji verzi, jak k tomu došlo. Moji rodiče se s Jitčinou maminkou setkali jen na naší svatbě či při oslavě narozenin, navzájem se nestýkali. Až když jsem odešel od Jitky, pocítila paní Grohmanová potřebu je navštívit a sdělit jim, co nového.

Když jsem mamince podrobně líčil, jak jsem se snažil zvrátit rozhodnutí paní Grohmanové, aby šla Jitka na potrat, maminčina tvář se postupně rozjasňovala. Když jsem skončil svoje dlouhé vyprávění, maminka si s úlevou oddechla:

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že to nebylo tak, jak líčila paní Grohmanová! Možná nevíš, že tatínkovi, ještě před tím záchvatem, říkal kolega Týnecký, že Jitku nechal po tvém odchodu hospitalizovat na psychiatrii.“

„Tušil jsem, že se s tím bude těžce vyrovnávat,“ řekl jsem.

„Promiňte,“ přerušil jsem pana Lukáše. „Když jste vezl Jitku a Irenu od té kartářky, tak Irena, pokud si vzpomínám, říkala, že ji kartářka předpověděla, že se vdá a že si mezi více zájemci vyberu toho s nejlepším postavení a že on se kvůli ní rozvede.“

„Ano, to Irena říkala,“ potvrdil pan Lukáš.

„A vy jste na to řekl, že se vám nelíbí, že by se měl kvůli Ireně rozvést, poněvadž po takovém rozvodu zůstane hluboce zklamaná žena a možná i raněné děti.“

„Ano a Jitka mi na to řekla, že třeba ta žena měla za manžela takového moralistu, jako jsem já, a že ta žena byla ráda, že se ho zbavila,“ dodal pan Lukáš.

„Jestlipak si na tento svůj výrok paní Jitka v té chvíli vzpomněla?“

„Tak to nevím,“ odpověděl pan Lukáš a po chvíli pokračoval.

Konečně po více jak dvou týdnech bylo vymalováno a uklizeno a všichni čtyři jsme šli koupit stůl pod počítač a skříň. Vybrali jsme, dohodli, kdy to přivezou, a spokojeně jsme šli domů. Tu se odněkud vynořila Jitka. Nevěděl jsem, že už je z psychiatrie doma. Byla nějaká vzrušená, přiskočila k nám a chtěla vytáhnout Anetku z kočárku a vykřikoval při tom:

„To je moje holčička!“

Vytrhl jsem jí Anetku z rukou, popadl Reného a začali jsme utíkat, poněvadž děti strachem křičely. Jitka se vrhla na Irenu, trhala jí vlasy a škrábala v obličeji.

„Pomozte jí!“ vykřikl jsem na dva kolemjdoucí muže. Sám jsem se snažil co nejrychleji s dětmi odejít, poněvadž ty už řvaly jako tuři. Oslovení muži přiskočili, odtrhli ženy od sebe a každý jednu držel.

„Zavolejte sanitku a policii,“ požádala Irena muže, který stál u ní. Když jsem viděl, že ti dva muži situaci zvládají, pospíchal jsem s dětmi domů.

Uplynulo více než dvě hodiny, pak policie přivezla ošetřenou Irenu domů a požádali mě, abych jel s nimi sepsat protokol.

Domů jsem se vrátil z policie až večer. Irena spustila:

„Budu ji žalovat. Zohyzdila mi obličej, už nebudu moci být tváří naší firmy, na to mám zvláštní smlouvu.“

„Počkejme s rozhodnutím až po ukončení léčby. Ve zprávě o ošetření je zranění označeno jako povrchové. Nemuseli to šít.“

„Ale jizva mi zůstane.“

„I ta po chvíli zmizí. Kdy máš focení na prospekty?“

„Asi za dva měsíce.“

„To už by mohlo být dobré.“

Podařilo se mi Irenu uklidnit.

Po dvou měsících šla na focení, jizvy byly jen slabé, překryla je pudrem. Irena mne poslechla a žalobu nepodala. A já jsem si oddechl.

Jitka po tomto incidentu pobyla na psychiatrii asi šest týdnů. Po návratu mi zavolala a chtěla se sejít a dohodnout se na rozchodu. Jednání s ní bylo docela věcné. Vlastně šlo hlavně o náš byt.

„Navrhuji ho prodat a získané peníze si rozdělit na polovinu,“ řekla Jitka. „Já bych si za získané peníze pořídila malý byt.“

„Já bych souhlasil s tvým návrhem ale s jednou úpravou. Jak víš, bratr David mi s opravami pomáhal, odpracoval u nás nespočet hodin. Já jsem mu neplatil, pouze jsem mu dal nějaké peníze, když měli školní ples nebo školní výlet, aby si mohl dovolit nějakou útratu. Doporučuji tedy byt prodat, ze získané částky, oddělit takových… řekněme 200 tisíc korun, ty dám Davidovi jako mzdu za práci nádeníka. Zbylou částku si pak rozdělíme na polovinu. Jde o byt 4+kk s dvougaráží v suterénu ve velmi kvalitním domě – to by měl být dosti slušný odhad.“

„Souhlasím,“ řekla Jitka po krátkém zamyšlení.

„Podotýkám, že ve stanovách družstva máme napsáno, že při prodeji bytu dáváme přednost zájemcům z řad zaměstnanců naší firmy, ovšem i jim se byt prodává za tržní cenu.“

Jeden z manažerů naší firmy projevil o byt zájem.

David byl překvapen částkou, kterou jsem mu předával.

„Nedělal jsem to pro peníze, pouze jsem ti chtěl bratrsky pomoci,“ řekl, když jsem mu částku předával.

„Já jsem to taky neopravoval na kšeft, ale jako byt, ve kterém jsem mínil žít s Jitkou, bohužel to dopadlo jinak,“ odpověděl jsem.

„Já si ty peníze vezmu, dostal jsem nabídku pokračovat ve studiu teologie v USA. Nemohl jsem však na tu nabídku přikývnout. Je to sice spojeno se stipendiem, ale cesty je třeba hradit ze svého, což byl pro mě problém. Teď mohu tu nabídku přijmout,“ řekl David s radostí v hlase.

S Jitkou jsme několik dnů vyklízeli byt. Byl to pro mne nápor na psychiku. Každý kousek nábytku či bytových doplňků byl spojen s nějakou vzpomínkou na to, jak jsme ho spolu vybírali a jakou jsme měli radost, když „zapadl“ do koncepce našeho bytu. A teď musel bez milosti pryč. Až jsem se divil, že to Jitka zvládla. Když byl byt konečně prázdný a čekali jsme na příchod kupujícího, abychom mu předali byt a klíče, znovu jsme procházeli všechny pokoje, zda jsou v pořádku. Vešli jsme do velkého dětského pokoje, který jsme udělali proto, aby si v něm naše budoucí tři děti dohrály hry, které Jitce přerušil rozchod jejich rodičů. Tu mne Jitka náhle objala kolem ramen a stiskla mne. Úplně stejně jako tehdy, když jsem odcházel na první noc k Ireně. Byl jsem překvapen a nevěděl jsem, co teď. V tom zazvonil zvonek. Jitka mne odstrčila od sebe a řekla:

„Běž otevřít!“

U dveří byl kupec, přišel si převzít byt.