Lukáš, Jitka a Irena - 11/16 Druhá svatba

Irena si šla do půjčovny vybrat šaty. „No vám ty šaty sluší,“ jásala majitelka salonu, když si Irena oblékla jeden z nabízených modelů.

 „Nemohla bych si vás v nich nechat nafotit a dát si ty fotografie do výkladu?“ ptala se majitelka salonu.

„To je problém. Já jsem totiž tváří firmy Vadex a smlouva mi zakazuje reprezentovat někoho jiného.“

„Nemohla byste dostat výjimku?“ ptala se dále majitelka salonu.

„Zeptám se,“ ukončila rozhovor Irena. Požádala zaměstnavatele o výjimku, její šéf Konopka doporučil udělení této výjimky, a tak Irena byla nafocena skoro ve všech šatech, které salon nabízel.

Přerušil jsem vyprávění pana Lukáše:

„Víte, že jsem kolem té půjčovny svatebních šatů několikrát šel a že jsem si všiml, že za výlohou mají ještě dnes velké fotky vaší paní v různých modelech svatebních šatů?“

„Tak to se tam budu muset taky někdy zastavit a podívat se,“ odpověděl pan Lukáš a pokračoval ve vyprávění.

Odpoledne před svatbou jsem zajel do cukrárny, kde jsme měli objednané zákusky, dva druhy štrůdlu a slané pečivo. Pak jsem se stavil u Lenky a vyzvedl jsem poschoďový dort, který pro nás upekla. Paní Štěrbová večer před svatbou uvařila velký kastrol hovězího guláše a dala ho do chladna.

V den svatby ráno brzy vstala a udělal oběd pro tři předškolní děti a jejich maminky. Jedna z nich byla naše Anetka, další dvě byly kluci mých dvou sestřenic, kteří nepojedou do hotelu na oběd. Mezi tím přijela majitelka salonu, přivezla šaty a ustrojila Irenu. A jeli jsme do kostela.

Kostel byl plný lidí jak o největším svátku. Byl jsem překvapen, kolik jsem tam viděl spolupracovníků, byla tam skoro celá konstrukce. „Chtěli jsme vidět tvoji krásnou ženu,“ řekl mně jeden ze spolupracovníků. Naštěstí jsme měli s sebou několik lahví, chlebíčky i zákusky, mohli jsme je pohostit.

Po skončení obřadu vzala paní Štěrbová Anetku a dvě moje sestřenice vzaly své předškolní kluky a jeli do našeho domku. Paní Štěrbová jim podala oběd a každou sestřenici s chlapcem uložila do jiného pokoje.

„Lehněte si s nimi, třeba by v cizím prostředí nemohly usnout,“ řekla jim.

Pak uložila Anetku a šla dávat na stůl ovoce.

My jsme se loučili s těmi, kteří přišli na naši svatbu do kostela. Byl čas odjet na oběd do restaurace, kde jsme měli v salonku objednanou tabuli. Přistoupil ke mně tatínek a překvapivě mi řekl:

„Jel bych s vámi na ten oběd.“

Honem jsem zavolal do restaurace, aby prostřeli pro další dvě osoby. V restauraci se Petr ujal role organizátora. Rozsadil hosty na místa a oznámil:

„Slavnostní přípitek bude až ve vilce u Křišťanů, kde se bude podávat káva a moučník.“

Po obědě mě tatínek překvapil podruhé, řekl:

„Pojedeme s vámi na kávu a zákusek.“

Honem jsem zavolal paní Štěrbové, ať připraví tabuli pro dvě osoby navíc. Musí vzít křeslo, které je v mé pracovně u počítače, a sedačku, kterou má Irena u toaletního stolku.

„Že cestou k nám byla na počátku naší ulice slavobrána, ve které jsme museli zastavit, to nemusím vyprávět, poněvadž jste tam byl taky,“ obrátil se pan Lukáš na mě.

„Bylo to příjemné setkání, samozřejmě chlapi mohli nechat oči na vaší paní,“ řekl jsem.

„Petr musel skočit pro podnos chlebíčků a dvě lahve, z předchozího hoštění nám mnoho nezbylo,“ řekl pan Lukáš a pokračoval.

Konečně jsme se dostali k nám. Petr a Jakub, manžel mé sestry Marty, se ujali role číšníků, nalili šampaňské a dětem nalili šumivý nealkoholický nápoj. Tatínek pak pronesl slavnostní přípitek a ostatní přidávali svá přání. Tatínek se pak obrátil na Irenu:

„Od teďka jsi naší dcerou a budeš nám tykat.“

To mě překvapilo. Rodiče sice před časem zavedli tykání s Jakubem, tedy manželem sestry Marty. Tam jsem si to zdůvodňoval tím, že Jakub je pastorem a je to tedy tatínkův kolega. Když to slyšela paní Štěrbová, obrátila se na mě a řekla:

„Od teďka jsi i ty mým synem a budeš mně tykat.“

Pak se moje maminka obrátila na Ireninu maminku se slovy:

„A my si budeme také tykat. Já jsem Dagmar,“

„Já jsem Růžena,“ řekl paní Štěrbová.

„A já jsem Jan,“ připojil se tatínek.

Lenka přinesla pěkně zdobený poschoďový dort, všichni ho obdivovali. Paní Štěrbová, teď už vlastně maminka, šla vařit kávu.

„Všichni se posaďte na svá místa, bude se podávat káva a zákusek. Děti mají připravená místa ve vedlejším pokoji,“ pokračoval ve své organizátorské funkci Petr. Irena řekl Anetce:

„Pojď, budeš sedět u mě na klíně!“

Anetce se to nelíbilo, táhlo jí to k větším dětem. Všimla si toho Lucie a řekla:

„Teto, nechte ji, ať jde s námi. Já se postarám, aby se nezamazala.“ Vzala Anetku za ruku a ta se vítězoslavně po všech rozhlédla šťastná, že ji velké děti berou mezi sebe. Anetka byla vždy nešťastná, když ji velké děti nechtěly do hry.

Po snězení zákusku jsem šel ke dveřím na terasu, za nimi netrpělivě čekal pes. Otevřel jsem dveře a vyzval přítomné, aby šli na terasu. Prvně se ven hrnuly děti. Lucka se postavila vedle psa a představovala mu všechny děti a přiměla psa, aby každému podal svoji bílou packu. Děti pod vedením Lucky seběhly s terasy na zahradu a obíhaly ji po obvodu. Prvně Lucka, pak ostatní postupně podle velikosti. Anetka jako poslední. Brzy malé děti zaostávaly. Lenka proto předala vedení starších dětí Filipovi, což je syn Marty a Jakuba. Sama vedla malé děti a společně obíhaly menší kolečko. Vždy, když se potkávaly s dětmi obíhajícími velké kolečko, plácaly se navzájem dlaněmi. Pes samozřejmě běhal s nimi, ten stihl obíhat obě kolečka.

Petr se chopil role číšníka a roznášel pivo či víno, podle přání. Měl asi svou roli promyšlenou, poněvadž přinesl dvanáct štítků, na kterých byla jména přítomných dětí a u každého obrázek, to pro ty menší, které ještě neuměly číst. Štítky přilepil na lavičku u ohniště, na každý štítek postavil skleničku s minerálkou a řekl:

„Tady má každé děcko svoji skleničku. Lucko, dohlížej, aby pravidelně pily.“

My jsme seděli vedle rodičů a povídali si. Tatínek se pak přesunul ke své sestře Alžbětě a mluvili o babičce, tedy jejich matce, která již byla velmi slabá. Pak si šel povídat s dalšími, ale mezi tím se s úsměvem díval na děti, které se vozily na skluzavce. Dítě vylezlo po schůdkách nahoru, Lucka pomohla psovi nahoru, dítě si dalo psa na klín a spolu jeli dolů a radostně při tom pištěly. Pak se šly děti houpat na houpačce. Tu houpačku jsem už dříve upravil, protože se René s Anetkou nemohli houpat, René ji převažoval. Proto jsem na konec, na kterém sedávala Anetka, přidělal ošatku. Na tu ošatku si sedl pes. Tím byla houpačka vyvážená a mohli se houpat. Teď děti hledaly dvojice nestejně těžké a vyvažovaly rozdíl psem. A všichni se při tom výborně bavily.

Jakub přinesl kytaru a začali jsme zpívat. Lidovky, trampské písně, co kdo chtěl.

Ve tři hodiny odpoledne přivezla cateringová firma nádoby salátů a dalších lahůdek pro švédský stůl. Lenka to s paní Štěrbovou, která teď už i pro mne byla maminkou, daly na mísy, usmažily vepřové a kuřecí řízečky a připravily švédský stůl. Mnoho chvály sklidil guláš uvařený předešlého dne.

Tatínek si nešel nic vzít, zůstal na terase. Přinesl jsem mu tedy alespoň talířek s ovocem. Tatínek se zaujetím pozoroval děti, které si hrály na schovávanou, ovšem upravenou tak, aby mohl s nimi hrát pes. Na lavičku, na které měly jmenovky a skleničky s pitím, každé dítě položilo kousek svého oblečení: ponožky, svetřík, kapesník. Když byly děti schované, dítě, které mělo babu, tedy které mělo hledat poschovávané děti, vzalo psa, šlo s ním k této lavičce, dalo psovi čichnout třeba k Filipovým ponožkám a řeklo psovi, aby hledal. Ten neomylně zamířil do skleníku, za keř či za garáž, zkrátka tam, kde bylo dítě, k jehož oblečení si čichl. Někdy prvně pes chvíli běhal do kolečka, jakmile však chytil stopu, radostně vyrazil. Do té doba jsem nevěděl, že náš pes je tak dobrý stopař.

Jakub předal kytaru Martě a přinesl si akordeon. Petr vyhlásil sólo pro ženicha a nevěstu a za tleskání ostatních jsme šli do kola. Pak Jakub vyhlásil sólo pro nevěstu se ženichovým otcem a pro ženicha s nevěstinou matkou. Tančil jsem tedy s Ireninou maminkou, byla to dobrá tanečnice. Můj tatínek, který tancoval s Irenou, stál na místě a trochu se pohupoval, Irena kolem něho obletovala. Následovala další sóla a pak přišly děti a začaly taky tancovat.

Před šestou hodinou se zvedla teta Alžběta s manželem a řekli, že musí odejít. Musí dát babičce večeři a udělat večerní hygienu. Pak se obrátila na mého tatínka a zeptala se:

„Nepůjdeš také, Jendo??“

„Měl bych,“ řekl tatínek. Asi si uvědomil, že by ráno nevěřil, jak dlouho bude na hostině. Ještě chvíli pobyl a pak se nechal odvézt domů. Po něm se zvedla sestřenice, která měla pětiletého syna.

„Cesta domů nám trvá dvě hodiny,“ řekla. Když nasedly do auta, děti na povel Lucky udělal špalír a mávaly jim na rozloučenou. Postupně odjížděli další podle toho, jak měli velké děti a jak dalekou měli cestu. V devět večer zůstala jenom Marta s Lenkou, které pomáhaly Ireně s úklidem. Já jsem vykoupal naše děti a šel je uložit. Jen krátce jsme se pomodlili před spaním. Jak sem dal Anetce pusu na dobrou noc, usnula se šťastným úsměvem: Celý den si hrála s velkými dětmi a neodstrkovaly ji. Zdálo se mi, že René má něco na srdci a čeká na mne. Když jsem mu dával pusu na dobrou noc, vzal mne okolo krku a řekl mi:

„Tatínku, já jsem tak rád, že maminka se už jmenuje Křišťanová a já že jsem taky Křišťan.“ Přitiskl jsem ho k sobě a radostně řekl:

„Tobě se poprvé podařilo říci -ř-!“ zvolal jsem radostně. Dosud to neuměl.

„Hned v pondělí půjdu vyřizovat osvojení a změnu příjmení,“ řekl jsem si pro sebe.

Kolem jedenácté jsem v ložnici čekal, až přijde z koupelny Irena, a v duchu jsem si probíral náš svatební den, ze kterého jsem měl výborné pocity. Zvláště jsem si vybavoval, jak si hrály děti. V duchu jsem smekal před Lucií, jak bravurně zvládla 11 dětí ve věku od tří do 12 let. Celé odpoledne si vydržely svorně hrát. A pak jsem si vzpomněl na Jitku, že by se jí to jistě líbilo, ale ona nic takového nezažije. A do očí mi vstoupily slzy. Vtom přišla Irena:

„Proč jsi takový smutný?“ ptala se.

„Procházel jsem si v duchu dnešní den, jaký byl krásný s těmi dětmi. A přišlo mi líto, že Jitka něco takového nezažije.“

„Já ale nemohu za to, že ona nemá děti.“

„Teď nemá ani manžela.“ vylítlo mi velmi nevhodně z pusy.

„Já ti něco řeknu. Jak jsi ke mně přišel, abychom počali Anetku, tak jsem se v noci probudila a zjistila jsem, že ležíš vedle mě a ve spaní mě objímáš, tak jsem byla tak šťastná a napadlo mně, že je to nespravedlivé, že jedna někoho má a druhá je sama.“

Vybavilo se mně, že od dětství se mně vštěpovalo: „Ta hračka patří jinému dítěti, nesahej na ni.“  Od té doby jsem věděl, že to, co patří druhému, je pro mě tabu. Nechtěl jsem však pokračovat v odpovědích velmi nevhodných pro tuto dobu. Mlčel jsem. Irena řekla:

„Já vím, ty si říkáš, že to je podle ženské logiky. Tak já ti to řeknu tak, abys to svou mužskou logikou pochopil. Anetka se na tebe jen třese, těší se, až přijdeš z práce a budeš se jí trochu věnovat. René, když jsi k nám přišel, se celý měsíc každému na potkání chlubil, že má taťku. Ty jsi šťastný, že máš děti, já jsem taky šťastná, mamka je taky šťastná, protože poprvé v životě má ve své blízkosti chlapa, kterého může respektovat a který jí zajistil krásné bydlení se zahrádkou. A na druhé straně je Jitka, která neposlechla, když jsem ji od mamky vyřizovala vzkaz, ať nechodí na potrat, že mamka bude dělat odpolední směny a bude jí dítě hlídat, aby mohla do školy.“

„To tvoje maminka chtěla pro Jitku udělat?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ano.“

„Kdy jsi jí ten vzkaz vyřizovala? Ještě před maturitou?“ ptal jsem se dále.

„Ano.“

„Ona se ti svěřila, že je v jiném stavu, ještě před maturitou“?

„Ano,“ odpověděla Irena.

„Mně se s tím nesvěřila.“

„Asi se ti taky nesvěřila s tím, že měla po potratu potíže, dvakrát nebo třikrát brala antibiotika, znovu musela ležet v nemocnici, do školy nastoupila až v půlce října.“

„Tak toto jsem se musel dovědět až teď,“ řekl jsem smutně.

Pan Lukáš se odmlčel. Já jsem řekl:

„Při civilním sňatku ženich a nevěsta prohlašují, že znají navzájem svůj zdravotní stav. Při sňatku v kostele, pokud vím, se to neprohlašuje, ale domnívám se, že se to mlčky předpokládá. Nejsem právník, ale myslím si, že by bylo kvůli zamlčení takové důležité informace možné prohlásit sňatek za neplatný.“

„Víte, že mi něco takového říkal i bratr David, když zakrátko přijel?“ A po chvilce dodal: „Irena to vyřešila bez právníků.“

A pak pan Lukáš pokračoval ve vyprávění.