Lukáš, Jitka a Irena - 16/16 Boj o Irenu

Druhý den poté, co jsem Irenu odvezl do léčebny, jsem začal jednat. Ohlásil jsem se v našem podniku u generálního ředitele Tomáše Kolaříka, který začínal v konstrukci a byl taky mým zástupcem. Přijal mne hned další den. 

„Tomáši, mám na tebe osobní prosbu.“

„Povídej!“

„Jistě víš, že Irena propadla alkoholu. Nevím však, zda víš, že předevčírem nastoupila protialkoholní léčbu.“

„To druhé jsem nevěděl.“

„Chtěl bych, až se vrátí z léčebny, aby se nevrátila na původní pracoviště ve firmě Vadex. Tam jí šla na nervy jedna mladá konkurentka. Souhlasil bys s tím, aby, až jí skončí léčba, nastoupila do obchodního oddělení našeho podniku?“

„Pro tebe to udělám,“ řekl Tomáš.

„Samozřejmě počítám s tím, že zkušební lhůta bude u ní prodloužena na jeden rok nebo něco podobného, aby zkrátka jí bylo možné okamžitě propustit, kdyby do toho zase spadla.“

Tomáš souhlasil.

Pak jsem šel do Vadexu za Volfem.

„Moje žena Irena je v protialkoholní léčebně,“ řekl jsem mu. „Souhlasil byste s tím, aby v den, kdy jí léčba skončí, jí také u vás skončil pracovní poměr. Obávám se, že kdyby po skončení léčby u vás opět nastoupila, zase by mohla začít pít.“

„Já vám rozumím. Můžeme se takto dohodnout,“ vyšel mi vstříc Volf.

Do večerní modlitby s dětmi jsme samozřejmě zařadili díky za to, že je maminka na léčení a prosby, aby léčba byla úspěšná. Dále jsem dětem připomněl, že krátce po plánovaném návratu maminka dovrší 50 let. Bylo by vhodné, jakmile se maminka vrátí, připravit jí přivítání a zároveň udělám oslavu jejich padesátin pouze v kruhu rodiny ale přesto co nejokázalejší. Zdá se mi, že děti už začaly nějaké přivítání připravovat, něco společně nacvičují s kytarou u kláves. A taky jsme se domluvili, že ji vtáhneme do naší společné večerní modlitby. Krom toho budeme mít s maminkou nejméně třikrát za týden konverzaci, střídavě anglickou a německou. Maminka oběma jazyky hovoří plynule, přimějeme ji, aby se nám věnovala. Dětem se to jistě v životě bude hodit.

Potřeboval jsem něco opravit na autě. Zajel jsem za Petrem. Udělal mi to a já jsem pak zeptal:

„Že je Irena na léčení, to asi víš.“

„Vím a doufám, že léčba bude úspěšná.“

„Snažím se pro ni připravit činnosti, které by ji zaujaly, aby zkrátka začala žít jinak.“

Vyjmenoval jsem všechno, co jsem již dojednal, a pak jsem se zeptal:

„Nenapadá tě ještě něco?“

„No, tak zrovna mne napadá, že ta anglická konverzace by byla dobrá i pro nás. Občas se objeví zákazník cizinec. Má na autě poruchu a my se s ním domlouváme jen s velkými obtížemi. A pokud nějaký cizinec nám telefonuje a mluví anglicky, tak to rovnou vzdáme. Bylo by pro nás velká výhoda, kdybychom se dokázali domluvit. Potřebovali bychom však projít angličtinu od základů.“

„To by neměl být pro Irenu problém. Jsem rád, že se mi daří pro ni nacházet činnost, která by jí mohla zaujmout, nuda by ji mohla zase přivést k pití.“

„Bohužel může mít k tomu zděděný sklon, její dědeček měl problémy s alkoholem,“ řekl Petr.

„Dědeček? To jako otec paní Štěrbové?“ zeptal jsem se.

„Ano, ten,“ přisvědčil Petr.

„Tak teď chápu, proč její maminka několikrát řekla, když se Irena hodně motala, že to má po tatínkovi. Já jsem nevěděl, koho tím míní.“

„Tak v tomto stavu je situace dnes,“ obrátil se na mne pan Lukáš.

„Je vidět, že jste manažer a pracujete systematicky, to musím konstatovat. Myslím tím plán činnosti, který vymýšlíte pro paní Irenu, až se vrátí z léčebny,“ uznale jsem pokýval hlavou. „Pokud mohu radit, tak bych vám doporučil ještě jednu věc. Kdy bude chodit vaše Anetka do tanečních?“

 „Až za několik let, letos chodí do tanečních teprve René.“

„Hm… A co dělá Lucie?“ zeptal jsem se.

„Ta nedávno skončila školu. Je učitelkou, má pro to všechny předpoklady. A taky se bude vdávat, bere si kluka, se kterým vedou skauty.“

„No to je výborný!“ zajásal jsem. „Podsuňte paní Ireně, že se musí postarat o to, aby Lucie byla tou nejkrásnější nevěstou nejméně v celé Praze. Víte, většina žen v určitém věku rezignuje na to, že ona musí být tou nejkrásnější a začne se starat, aby její dcera dokázala to, co ona nestihla. Proto jsem se ptal, kdy vaše Anetka začne chodit do tanečních, aby paní Irena mohla pro ní vymýšlet oblečení. Doporučuji vám, abyste výběr šatů a přípravu scénáře svatby Lucie zakomponoval do programu, který pro paní Irenu připravujete.“

Po chvilce jsem ještě dodal:

„Myslím, že je zde jedna skutečnost, která zvyšuje naději, že vaše úsilí bude korunováno úspěchem. Irena vás považuje za autoritu, je naděje, že díky tomu přijme program, který jste pro ni připravil, a vydrží se podle něho řídit. Probíral jste to s ní?“

„Jak to myslíte?“ nechápal pan Lukáš.

„No jestli jste to dnes při návštěvě spolu probírali?“

„Ach ne, to bylo nedorozumění. Já jsem dnes nebyl navštívit Irenu. Návštěvy v protialkoholní léčebně nejsou povolené, alespoň ne v této. Já jsem byl navštívit Jitku. To musím své vyprávění ještě doplnit.“ A pan Lukáš ještě dodal:

Zhruba před dvěma lety se zdravotní stav Jitky začal zhoršovat, pobyty na psychiatrii pomáhaly jen málo. Horší bylo, že Jitka už nebyla schopna zvládat své zaměstnání. Nakonec to dopadlo tak, že Jitka pracuje v nemocniční kuchyni a našla si byt nedaleko protialkoholní léčebny. Jolana a další kamarádky ji tam občas navštěvují. Právě Jolana mi říkala, že by bylo dobře, kdybych ji občas navštívil i já. Zrovna dnes jsou René a Aneta v přírodě se skauty, tak jsem tam zajel. Když jsem přišel k Jitce, hrála si s panenkami a jedné z těch panenek řekla:

„Podívej, Anetko, přijel tatínek!“

Jinak však mluvila docela normálně. Ukazovala mi bundu, kterou si koupila, vyprávěla o návštěvě kamarádek a o tom, co která dělá. Ptal jsem se lékaře, co s Jitkou míní dále dělat a on mi řekl:

„Je zaměstnaná, ani jsme jí nezbavili svéprávnosti. Co byste ještě chtěl více?“

Chtělo se mi konstatovat:

„Tak to si asi paní Grohmanová nepřipustila, že takto skončí její dcera, inženýrka ekonomie.“ Neřekl jsem to, nechal jsem domluvit pana Lukáše.

„Minulý týden mi volala Jana. To je bývalá předsedkyně jejich třídy, která tenkrát chodila s berličkou. Dnes chodí se dvěma berličkami a stále má přehled o své bývalé třídě. Jana mi řekla:

„Organizuji sraz naší třídy, k příležitosti toho, že se většina z nás letos dovršuje 50 let, a zjišťuji, že nejlepší žačka a nejhezčí žačka se toho srazu nezúčastní, protože jsou na psychiatrii a obě jsi tam poslal ty.“

„Při prvém pohledu to možná takto vypadá,“ odpověděl jsem.

„A při druhém pohledu?“

„Při podrobnějším pohledu to může vypadat jinak.“

„Můžeš mně vysvětlit jak?“

„Mohu, ale ne takto po telefonu, je to na delší povídání.“ Domluvili jsme se, že se příští týden setkáme a já se jí pokusím povyprávět, jak k tomu došlo.

Pan Lukáš se obrátil ke mně a dodal:

„Tak jsem si to vyprávění vyzkoušel na vás.“

Dorazili jsme domů a rozloučili se.