Právní systém měli již v Mezopotámii, známý je například zákoník Chammurapiho. Mojžíš však přijal Desatero od Hospodina na hoře Sínaj.
Asi to byl první zákoník platný pro všechny vrstvy i pro nejvyššího vládce. Významné je i to, že jeho autorem je Hospodin. Váha zákonů závisí na tom, jaká autorita za nimi stojí. Křesťané převzali od židů Desatero a od Římanů se poučili v římském právu. Když přišli Cyril a Metod na Velkou Moravu, přinesli staroslověnský překlad hlavních částí Bible a také Zákon sudnyj ljudem. Považovali za důležité, aby se křesťanský národ řídil psaným právem. V křesťanských státech se uplatňoval zákoník upravující vztahy mezi králem a národem i mezi lidmi navzájem. To nebylo všude běžné. V mnohých zemích vládci dbali na to, aby lidé odváděli daně, ale vztahy mezi lidmi vládce nezajímaly. V takových zemích se rozvinula krevní msta. V Evropě byla takovou zemí Albánie. Je to převážně muslimská země. Měli tam přísloví: Ne vrah, ale zavražděný je vinen. Většina vražd tam prý byla vyřizováním vzájemných účtů. Když v 16. století se začaly rozšiřovat souboje, papež vydal nařízení, že souboje mají být velmi přísně trestány ze dvou důvodů: jednak je při souboji trest (zabití) neúměrný provinění (urážka), jednak není zajištěno, že bude potrestán viník, spíše bude potrestán horší šermíř nebo horší střelec. Díky tomu se v západní Evropě souboje dařilo potlačovat, v Rusku však papež neměl vliv.
Stejně jako ve všem ostatním, ani zavádění právního státu nebylo přímočaré. V křesťanských zemích však bylo úspěšnější, i když v Evropě bych mohl připomenout období, kdy právo bylo silně ohýbáno (fašismus, některá období socializmus). Idea vlády práva byla vždy silná.
