Každé společenství se snažilo pomáhat potřebným. O sirotky se postarali příbuzní, o nemohoucí lidi se postarala obec. Byly však situace, kdy toto nestačilo.
Vzniklo mnoho řádů, zaměřených na péči o nemocné, o sirotky… Některé řády byli dosti specializováný, řád sv. Lazara se zaměřil na péči o malomocné, mniši z kláštera sv. Bernarda ve stejnojmenném průsmyku v Alpách se starali o poutníky do Itálie a při sněhových vánicích vysílali ven psi vycvičené na vyhledávání vysílených pocestných…. Mniši vycházeli z toho, že Bible na mnoha místech vyzývá ke konání dobra, např.:
Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Mat 25,40
Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak. Luk 5,11
Podobenství o milosrdném samaritánu, Luk. kap. 10. a jinde.
Neumím vysvětlit, proč se toto dělo jen v západní části Evropy. Již zakladatel západního mnišství Benedikt z Nursie dal začátkem 6. století svým mnichům heslo Ora et labora (modli se a pracuj). Naproti tomu ve východní části Evropy bylo taky mnoho pravoslavných klášterů, začaly vznikat dříve a bylo jich asi více než v západní části (např. na hoře Athos bylo několik tisíc mnichů), ale věnovali se modlitbám, rozjímání, malování ikon apod., nikoliv však charitativní činnosti. Na Blízkém Východě mniši často odcházeli do pouště, někteří se nechávali zazdít, jiní žili roky na sloupech (tzv. sloupníci neboli stylité), v Rusku odcházeli na pusté Solověcké ostrovy apod. Jedna z dcer cara Mikuláše II. si při cestách po Evropě všimla tohoto rozdílu a po návratu domů krátce před První světovou válkou založila klášter pečující o postižené. V revoluci však zanikl.
V moderní době pak v Evropě vznikl sociální státem organizovaný systém, jaký v jiných oblastech světa neznali.
