Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Krvavé jahody

6. 03. 2017 17:26:50
Knihu Krvavé jahody napsal Jiří S. Kupka podle vyprávění Věry Sosnárové. Ta byla jako čtrnáctiletá spolu devítiletou sestrou Naďou a matkou Libuší (možná její původní jméno bylo Ljuba) zatčena hned po osvobození Brna.

Důvodem zatčení bylo, že matka byla Ruska, která po revoluci prchla s československými legionáři a žila v Brně. Rusové měli evidenci svých emigrantů a mezi roztroušenými skupinkami emigrantů měli i donašeče podávající zprávy o jejich aktivitách. Hned po osvobození je spolu s některými Němci zatkli a poslali do lágrů v Rusku. Věra šla pěšky v transportu s Němci zatčenými v Brně a okolí. Šlo hlavně o Němce, kteří měli nějaké postavení za protektorátu, například dotyčný byl úředníkem na Landrátu. Mnozí z nich však byli ze smíšených rodin a uměli česky. Transport šel pěšky do Budapešti na nádraží. Věra a další stále čekali, kdy úřady zjistí, že odvádějí české občanky a vyreklamují je z transportu. Cestou se na to pokoušeli upozornit přihlížející vesničany, marně. V Budapešti na nádraží k nim přidali zajaté Vlasovce. Od nich uslyšeli zdrcující informace: Určitě nás odvezou do některého z gulagů na Sibiři. Rozhodující bude, jakou dostaneme denní dávku chleba. Pokud to bude 200 gramů, pak do dvou let zemřeme. Pokud to bude 300 gramů, zemřeme do 3 let. Pokud to bude 500 gramů, máme naději na přežití. V Budapešti se vystřídala ostraha, místo Rusů a Ukrajinců je hlídali Mongolové, tak se jim říkalo. Šlo však o Tatary, Kazachy, Kirgize a příslušníky mnoha dalších, většinou muslimských etnik. Ti každou noc znásilňovali transportované ženy.

Transport se pohyboval velmi pomalu směrem na východ. Na Sibiř se dostali na začátku zimy. Vystoupili na malé stanici. Cedule s názvem stanice byla zakryta. Vedli je do lesa do lágru, který neměl číslo a nebyl v evidenci. Kdyby je nějaká mezinárodní komise chtěla nalézt, neměla by šanci. Rozdělili je na baráky, velitelka jejich baráku byla Moťa Sidorenková, která byla zavřená za vraždu manžela. Vrátila se dříve z práce, přistihla manžella v posteli s jinou. Vzala rýč a rozsekla mu hlavu. Velitelkou baráku vždy ustanovili vězenkyni odsouzenou za vraždu. Věra po čase poznala jinou velitelku baráku, ta měla na svobodě vážnou známost a připravovali svatbu. Jejímu nastávajícímu však někdo dohodil dceru jednoho funkcionáře a ten se rozhodl pro ten výhodnější sňatek. Zhrzená milenka počkala, až porodí dítě, pak dítě zabila a položila na práh bytu jejího bývalého.

Sdělili jim, že jejich denní dávka chleba je 200 gramů.

Pracovali v lese, těžili dřevo. Mezi strážnými byl Mongol, který nosil v botě bičík. Vybral si jednu z žen, přinutil ji, aby se svlékla, prvně ji do krvava zbičoval a pak ji znásilnil. Později za postiženou přišla Moskvanka Zoja Petrovna, v ruce měla krabičku od krému na boty, byla v ní však léčivá mast a tou postižené natřela rány. Prvou znásilněnou z nově přibytého transportu byla Věra. Pak došla i řada na Věřinu matku. Ta si po tomto zážitku potajmu vzala sekyru a v noci chtěla zabít Věru, Naďu a sebe. Byl z toho křik, strážní vyvlekli matku ven a ráno ji našli zmrzlou na sněhu. Večer se k Věře v posteli tulila Naďa a chtěla pohádku. Věra pochopila, že Naďa nemá nikoho jiného, a kdyby Věra nepřežila, zemřela by Naďa taky. Od toho dne se začaly každý večer spolu modlit, aby přežily. Ženy chodily do lesa těžit dřevo. Naďa do lesa nechodila, uklízela v lágru.

Na baráku s nimi byla i Zoja Petrovna Nikolajevna. Za války sloužila jako radistka v bombardovací peruti. Při letu nad Baltickým mořem byl jejich letoun sestřelen německým stíhačem. Ona jediná přežila, zachránili ji švédští rybáři. Po válce ji vrátili do Sovětského svazu. Všichni takoví byli přísně prověřování, zda nenavázali spolupráci se zahraničními rozvědkami. Jelikož to nemohla dokázat, šla jako většina ostatních zajatců do Gulagu. Její letecká peruť se však za ní postavila a věděla, že sepisují žádost o její propuštění. Zoja Petrovna slibovala Věře, že po propuštění se postará o to, aby Věru a Naďu propustili, poněvadž se provinila jejich matka tím, že emigrovala, a ta již nežije.

Další z jejich transportu, kdo brzy zemřel, byla Marja Ivanovna. Emigrovala s rodiči po revoluci do Prahy. Vystudovala na konzervatoři klavír a těžba v lese byla nad její síly. Ostatní ženy si přilepšovaly tím, že na jaře sbíraly kopřivy a lebedu a různě je upravovaly, v létě sbíraly jahody a jiné plody, na podzim oříšky, v zimě dokázaly jíst i mladé výhonky či poupata chvojí. Některé potraviny smažily na oleji z traktoru, jiný tuk neměly.

Jednou skupině žen, ve které byla Věra, daly při odchodu do lesa nosítka, že to budou potřebovat při ukládání dřeva. Odvedli je na paseku, na které bylo plno jahod a plno postřílených Polák z nedalekého mužského tábora. Ženy postřílené sbíraly a nosily do velké jámy vyhloubené vedle paseky. Tam je skládaly do vrstev, každou vrstvu strážní polili lyzolem. Věra zjistila, že jeden Polák, kterého nesla do jámy, není mrtvý. Odmítla uposlechnout rozkaz, že ho tam má hodit. Opitý strážník ji zbil pažbou pušky tak, že silně krvácela. Druhý, méně opitý strážný ji poslal nazpět do tábora. Tam ji ošetřoval táborový doktor David Sigmundovič Rosengold. Byl to profesor na lékařské fakultě v Petrohradě, který posílal vědecké články do zahraničního lékařského časopisu, poněvadž byl členem Britské královské společnosti, a dostal proto 20 let za špionáž. Přitížilo mu, že je Žid. Ten měl na ošetřovně pouze acylpyrin a peroxid vodíku. Zraněnou ruku ji sešil obyčejnou jehlou a obyčejnou nití. Předem to desinfikoval ve vodce. Stakan vodky nabídl i Věře jako anestetikum. Ta to odmítla. Řekl jí proto: „Při šití hodně křič, to ti pomůže.“ Veliteli tábora řekl, že léčba bude trvat 3 týdny. „Dovoluji jen jeden týden. Pak musí do práce.“ Po týdnu musela jít Věra pracovat. Zjistila, že všechny ženy, které uklízely postřílené Poláky do hrobu, byly po uložení posledního mrtvého postříleny také. Strážní je pak uložily do hrobu jako poslední vrstvu a zasypali hlínou. Na Věru zapomněli.

Již desetiletá Naďa chodila uklízet i na mědpunkt, jak se říkalo ošetřovně. Profesor Rosengold ji učil mluvit rusky a psát azbukou. Jelikož neměl papír, odlepoval nálepky z lahví od vodky a na zadní stranu Naďa psala.

Vězni nedostávali mýdlo, myli se jen studenou vodou v lavoru, koupelna tam nebyla. Prádlo prali rovněž ve studené vodě bez prášků. Táborový lékař sice žádal velitele, aby nechal postavit lázeň, ten to však odmítl, jako buržoasní přežitek. V táboře vypukl tyfus. Lékař neměl léky, nemocné proto shromažďovali v baráku č. 16, který byl poslední v řadě. Když byl plný, začal o půlnoci hořet. Nemocné, kteří z plamenů vyskočili, zahnali strážní nazpět. Dalš nemocné pak shromažďovali v baráku č. 15. Jednou Věra začala zvracet a měla průjem. Věděla, že je to tyfus. Rozřízla si sotva zhojenou ránu na ruce a šla na ošetřovnu. Rosengold jí tam nechal, i když neměl léky. Večer přijel jeden vesničan a přinesl láhev vodky a láhev kobylího mléka. Láhev vodky dal strážnému, aby ho pustil dál, lahev mléka pak dal Věře. Ta kobylí mléko nevyzvracela a uzdravila se.

Věra s Naďou při dávce 200 g chleba na den přežily dva roky v lágru. Kromě nich z brněnského transportu přežila Ferklová s jedním synem, všichni ostatní zahynuli. Ferklovi byli odvlečeni pro kolaboraci s Němci. V táboře si Ferklová vyrobila hůlky potřebné pro paličkování a zhotovila z nití dečku. Uviděl to velitel tábora, přeřadil ji z práce v lese do kuchyně, kde pracovala jen dopoledne. Odpoledne paličkovala a velitel tábora si její výrobky bral. Jezdil je prodávat na trh do Jakutska a po čase si mohl koupit motorku. Ferklová díky práci v kuchyni přilepšovala manželovi a dvěma synům. Manžel a jeden syn však zemřeli na tyfus.

Zoja Petrovna se dočkala, přišel pokyn k jejímu propuštění. Rozrušilo jí to a poslední pracovní směnu při nakládání klád na vagón nebyla dost opatrná a klády se na ní sesypaly. Nepřežila. Alespoň ji pochovaly do řádně označeného hrobu v blízké vesnici a nikoliv do neoznačeného hrobu na kraji tajgy. Věra tím přišla o naději, že se dostanou z lágru. K prvnímu propouštění došlo až po Stalinově smrti. Mezi propuštěnými byla i Ferklová se synem, jeden její příbuzný byl stranickým funkcionářem v Praze a postaral se, aby naše vláda požádala o jejich návrat. Feklová slíbila, že zařídí, aby naše vláda vyreklamovala taky Naďu s Věrou. Nevěděly však, že členové ruského komanda, které zatýkalo ruské emigranty a jejich rodiny, se postaralo, aby tyto osoby byly na obecních úřadech ji v roce 1945 vymazány ze seznamu obyvatel.

Věra a Naďa byly propuštěny o něco později, ovšem byly poslány na Dálný Východ, kde pracovaly na rybářské lodi Priamurskij Partizan. V podpalubí ryby konzervovaly, udily a balily. Pak je ukládaly do kontejnerů a několik kontejnerů se na širém moři překládalo na americkou loď Oakland Star. Jednou se do takového kontejneru ke konzervám schovaly dvě Rakušanky a jedna Polka. Bylo z toho velké vyšetřování, hledali ty, kdo jim při útěku pomáhali. Nikoho nenašli. Proto vyšetřující komisař nařídil, ať se všechny ženy postaví do řady a každá pátá pak půjde do pracovního lágru, ze kterého se nevrátí. Věra a Naďa sítem prošly.

Po této události je poslali na stavbu přehrady na jedné sibiřské řece. Kromě přehrady se vedle budovalo i městečko s obytnými domy, školou, poštou, obchody... Vše se stavělo ze dřeva. Hlavní část prací prováděli zajatí Němci. Ti pochopili, že se tam udřou k smrti, že nemají šanci na návrat. Rozhodli se pro kolektivní sebevraždu provedenou nezvyklým způsobem. Kradli z aut a stavebních strojů naftu a benzín a jednou o půlnoci tím polili bednění na rozestavěné hrázi i všechny rozestavěné domy a zapálili. Najednou vše bylo v plamenech a Němci skákali okolo. Tak je strážní postříleli. Tím stavba skončila a Věru s Naďou poslali pracovat do kolchozu.

Ubytovali je v pravoslavném kostele. Byl uprostřed rozdělen ohradou, na jedné straně byly ovce, na druhé Věra s Naďou. V noci občas přišel pop a vesničané s novorozencem a pop ho pokřtil. Občas taky v noci oddával snoubence. Přes den pop pracoval v kolchoze jako kočí. Jinak tam pracovaly jen ženy, muži padli ve válce. Věra nevěděla, že Stalin nenáviděl venkovské obyvatelstvo. Před válkou je likvidoval hladomorem, za války posílal muže z vesnic do prvé linie. Mnozí neměli ani pušku. „Vezmeš si od někoho, kdo padne.“ řekli takovému vojákovi a poslali ho proti německým kulometům.

Když přišly žně, musela se Věra naučit řídit kombajn. Kolchoz Geroj Kulikov měl jednu kombajnérku Jelenu Sergějevnu Muchinovou a dva kombajny SK4. Muchinová naučila během jednoho dne Věru řídit kombajn. Používala při výuce dlaň i hřbet ruky a taky pěsti. Věra krvácela z nosu, ale sekala obilí.

Jednou za měsíc se chodily sestry hlásit na policii. Někteří policajti jim i pomohli se sepsáním žádosti na české úřady, které vyzývaly, aby požádaly o jejich vrácení. Odezva nebyla žádná. Psaly i na naše velvyslanectví v Moskvě, bez ozvěny. Zůstávaly tedy na Sibiř, neměly doklady, nedostávaly výplatu. Jen v závodní jídelně dostávaly jídlo a ve skladu vyfasovaly nový pracovní oděv a boty, když se jim stávající rozpadl. Jiné oblečení než pracovní neměly. Mýdlo nebo prací prášek si mohly dopřát, když někdy dostaly prémie.

Pak je poslali pracovat do slévárny v Nižním Tagilsku. Policajt, ke kterému se chodily každý měsíc hlásit, jim radil, ať požádají o sovětské občanství. Budou pak dostávat mzdu a budou se moci i provdat. Když už chtěly na to přistoupit, potkaly v Tagilsku dva Čechy, kteří byli z ministerstva zemědělství a domlouvali družbu s nějakým kolchozem. Ti jim slíbili, že to doma budou na úřadech řešit jejich situaci a slib dodrželi. Po 18 letech se vrátily domů.

Kniha vyšla v několika vydáních v různých nakladatelstvích. Můj výtisk vydalo nakladatelství ERGO Brno v r. 2016.

Autor: Ladislav Jílek | pondělí 6.3.2017 17:26 | karma článku: 26.00 | přečteno: 785x

Další články blogera

Ladislav Jílek

Gregoriánský kalendář

Při výročí VŘSR se vyrojilo mnoho článků a ve většině z nich bylo upozorněno na to, že říjnová byla podle juliánského kalendáře, podle gregoriánského byla až listopadová.

19.11.2017 v 11:00 | Karma článku: 13.03 | Přečteno: 226 | Diskuse

Ladislav Jílek

Svérázné pomníky

Viděl jsem několik pomníků či pamětních desek, které mne pro svou svéráznost upoutaly. Jedna je ve Žďáru nad Sázavou, nedaleko nádraží.

14.11.2017 v 20:19 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 517 | Diskuse

Ladislav Jílek

Vichřice byla i v době mého mládí

Staří lidé tenkrát říkali: „Někdo se oběsil a čerti se perou o jeho duši.“ Pomyslel jsem si tenkrát, že to je divná pověra. K mému překvapení však přišla zpráva, že v sousední vesnici se skutečně oběsil nějaký muž.

29.10.2017 v 19:53 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 696 | Diskuse

Ladislav Jílek

Poznámky k 28. říjnu

Na toto téma již toho napsáno a taky nadiskutováno hodně a to historiky, novináři, politiky, ideology nebo jen obyčejnými lidmi, poněvadž se to nás všech dotýká. Omezím se na několik poznámek.

28.10.2017 v 20:20 | Karma článku: 9.62 | Přečteno: 299 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Radomír Stárek

Výměna vedení nebo rekonstrukce energetické sítě a omezení vlastnických práv

Máte na Vašem pozemku vedení elektřiny, plynu, vody apod. již několik desetiletí a nikdy jste nedostali žádnou náhradu? Teď svitla naděje majitelům pozemků - obcím i občanům.

20.11.2017 v 19:28 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 557 | Diskuse

Karel Trčálek

A kdy se ultrakatolíci omluví prof. Halíkovi?

Vážený bloger pan Kavka se ptá, kdy se prof. Halík omluví kardinálu Dukovi. Ale když po nějaké osobě chceme omluvu, mohli bychom se jí taky omluvit za to, co jsme na ni nakydali, a nenakydali jsme toho na ni zrovna málo, že

20.11.2017 v 19:01 | Karma článku: 14.04 | Přečteno: 523 | Diskuse

Martin Faltýn

Partajní hrátky

Jistě řada z vás zná britský sitcom Jistě, pane ministře i pokračování Jistě, pane premiére. Je neuvěřitelně nadčasový. I vzhledem k tomu, co nám předvádějí poslanci při svém prvním zasedání.

20.11.2017 v 18:04 | Karma článku: 18.99 | Přečteno: 314 | Diskuse

Pavel Nitka

Všichni chtějí dobro, jen si ho každý představuje jinak

Přiznávám, jsem občas masochista. Občas si prostě vědomě způsobuji utrpení a nevadí mi to. Dokonce si to i užívám. Třeba zrovna dnes. Dobrovolně sleduji ustavující schůzi PS PČR...

20.11.2017 v 16:11 | Karma článku: 28.62 | Přečteno: 808 | Diskuse

Michal Dokoupil

Já, versus šílený čínský otec

Rodinné vztahy a jejich pravidla jsou v Číně, jak je asi většině známo, poněkud komplikovanější než v Evropě. Já se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži.

20.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 22.11 | Přečteno: 717 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 16.13 Průměrná čtenost 375
Žiji v Ostravě, povoláním hutník, narozen 1943, katolík - dost důvodu pro to, abyste mne nečetli.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.