Krvavé jahody

6. 03. 2017 17:26:50
Knihu Krvavé jahody napsal Jiří S. Kupka podle vyprávění Věry Sosnárové. Ta byla jako čtrnáctiletá spolu devítiletou sestrou Naďou a matkou Libuší (možná její původní jméno bylo Ljuba) zatčena hned po osvobození Brna.

Důvodem zatčení bylo, že matka byla Ruska, která po revoluci prchla s československými legionáři a žila v Brně. Rusové měli evidenci svých emigrantů a mezi roztroušenými skupinkami emigrantů měli i donašeče podávající zprávy o jejich aktivitách. Hned po osvobození je spolu s některými Němci zatkli a poslali do lágrů v Rusku. Věra šla pěšky v transportu s Němci zatčenými v Brně a okolí. Šlo hlavně o Němce, kteří měli nějaké postavení za protektorátu, například dotyčný byl úředníkem na Landrátu. Mnozí z nich však byli ze smíšených rodin a uměli česky. Transport šel pěšky do Budapešti na nádraží. Věra a další stále čekali, kdy úřady zjistí, že odvádějí české občanky a vyreklamují je z transportu. Cestou se na to pokoušeli upozornit přihlížející vesničany, marně. V Budapešti na nádraží k nim přidali zajaté Vlasovce. Od nich uslyšeli zdrcující informace: Určitě nás odvezou do některého z gulagů na Sibiři. Rozhodující bude, jakou dostaneme denní dávku chleba. Pokud to bude 200 gramů, pak do dvou let zemřeme. Pokud to bude 300 gramů, zemřeme do 3 let. Pokud to bude 500 gramů, máme naději na přežití. V Budapešti se vystřídala ostraha, místo Rusů a Ukrajinců je hlídali Mongolové, tak se jim říkalo. Šlo však o Tatary, Kazachy, Kirgize a příslušníky mnoha dalších, většinou muslimských etnik. Ti každou noc znásilňovali transportované ženy.

Transport se pohyboval velmi pomalu směrem na východ. Na Sibiř se dostali na začátku zimy. Vystoupili na malé stanici. Cedule s názvem stanice byla zakryta. Vedli je do lesa do lágru, který neměl číslo a nebyl v evidenci. Kdyby je nějaká mezinárodní komise chtěla nalézt, neměla by šanci. Rozdělili je na baráky, velitelka jejich baráku byla Moťa Sidorenková, která byla zavřená za vraždu manžela. Vrátila se dříve z práce, přistihla manžella v posteli s jinou. Vzala rýč a rozsekla mu hlavu. Velitelkou baráku vždy ustanovili vězenkyni odsouzenou za vraždu. Věra po čase poznala jinou velitelku baráku, ta měla na svobodě vážnou známost a připravovali svatbu. Jejímu nastávajícímu však někdo dohodil dceru jednoho funkcionáře a ten se rozhodl pro ten výhodnější sňatek. Zhrzená milenka počkala, až porodí dítě, pak dítě zabila a položila na práh bytu jejího bývalého.

Sdělili jim, že jejich denní dávka chleba je 200 gramů.

Pracovali v lese, těžili dřevo. Mezi strážnými byl Mongol, který nosil v botě bičík. Vybral si jednu z žen, přinutil ji, aby se svlékla, prvně ji do krvava zbičoval a pak ji znásilnil. Později za postiženou přišla Moskvanka Zoja Petrovna, v ruce měla krabičku od krému na boty, byla v ní však léčivá mast a tou postižené natřela rány. Prvou znásilněnou z nově přibytého transportu byla Věra. Pak došla i řada na Věřinu matku. Ta si po tomto zážitku potajmu vzala sekyru a v noci chtěla zabít Věru, Naďu a sebe. Byl z toho křik, strážní vyvlekli matku ven a ráno ji našli zmrzlou na sněhu. Večer se k Věře v posteli tulila Naďa a chtěla pohádku. Věra pochopila, že Naďa nemá nikoho jiného, a kdyby Věra nepřežila, zemřela by Naďa taky. Od toho dne se začaly každý večer spolu modlit, aby přežily. Ženy chodily do lesa těžit dřevo. Naďa do lesa nechodila, uklízela v lágru.

Na baráku s nimi byla i Zoja Petrovna Nikolajevna. Za války sloužila jako radistka v bombardovací peruti. Při letu nad Baltickým mořem byl jejich letoun sestřelen německým stíhačem. Ona jediná přežila, zachránili ji švédští rybáři. Po válce ji vrátili do Sovětského svazu. Všichni takoví byli přísně prověřování, zda nenavázali spolupráci se zahraničními rozvědkami. Jelikož to nemohla dokázat, šla jako většina ostatních zajatců do Gulagu. Její letecká peruť se však za ní postavila a věděla, že sepisují žádost o její propuštění. Zoja Petrovna slibovala Věře, že po propuštění se postará o to, aby Věru a Naďu propustili, poněvadž se provinila jejich matka tím, že emigrovala, a ta již nežije.

Další z jejich transportu, kdo brzy zemřel, byla Marja Ivanovna. Emigrovala s rodiči po revoluci do Prahy. Vystudovala na konzervatoři klavír a těžba v lese byla nad její síly. Ostatní ženy si přilepšovaly tím, že na jaře sbíraly kopřivy a lebedu a různě je upravovaly, v létě sbíraly jahody a jiné plody, na podzim oříšky, v zimě dokázaly jíst i mladé výhonky či poupata chvojí. Některé potraviny smažily na oleji z traktoru, jiný tuk neměly.

Jednou skupině žen, ve které byla Věra, daly při odchodu do lesa nosítka, že to budou potřebovat při ukládání dřeva. Odvedli je na paseku, na které bylo plno jahod a plno postřílených Polák z nedalekého mužského tábora. Ženy postřílené sbíraly a nosily do velké jámy vyhloubené vedle paseky. Tam je skládaly do vrstev, každou vrstvu strážní polili lyzolem. Věra zjistila, že jeden Polák, kterého nesla do jámy, není mrtvý. Odmítla uposlechnout rozkaz, že ho tam má hodit. Opitý strážník ji zbil pažbou pušky tak, že silně krvácela. Druhý, méně opitý strážný ji poslal nazpět do tábora. Tam ji ošetřoval táborový doktor David Sigmundovič Rosengold. Byl to profesor na lékařské fakultě v Petrohradě, který posílal vědecké články do zahraničního lékařského časopisu, poněvadž byl členem Britské královské společnosti, a dostal proto 20 let za špionáž. Přitížilo mu, že je Žid. Ten měl na ošetřovně pouze acylpyrin a peroxid vodíku. Zraněnou ruku ji sešil obyčejnou jehlou a obyčejnou nití. Předem to desinfikoval ve vodce. Stakan vodky nabídl i Věře jako anestetikum. Ta to odmítla. Řekl jí proto: „Při šití hodně křič, to ti pomůže.“ Veliteli tábora řekl, že léčba bude trvat 3 týdny. „Dovoluji jen jeden týden. Pak musí do práce.“ Po týdnu musela jít Věra pracovat. Zjistila, že všechny ženy, které uklízely postřílené Poláky do hrobu, byly po uložení posledního mrtvého postříleny také. Strážní je pak uložily do hrobu jako poslední vrstvu a zasypali hlínou. Na Věru zapomněli.

Již desetiletá Naďa chodila uklízet i na mědpunkt, jak se říkalo ošetřovně. Profesor Rosengold ji učil mluvit rusky a psát azbukou. Jelikož neměl papír, odlepoval nálepky z lahví od vodky a na zadní stranu Naďa psala.

Vězni nedostávali mýdlo, myli se jen studenou vodou v lavoru, koupelna tam nebyla. Prádlo prali rovněž ve studené vodě bez prášků. Táborový lékař sice žádal velitele, aby nechal postavit lázeň, ten to však odmítl, jako buržoasní přežitek. V táboře vypukl tyfus. Lékař neměl léky, nemocné proto shromažďovali v baráku č. 16, který byl poslední v řadě. Když byl plný, začal o půlnoci hořet. Nemocné, kteří z plamenů vyskočili, zahnali strážní nazpět. Dalš nemocné pak shromažďovali v baráku č. 15. Jednou Věra začala zvracet a měla průjem. Věděla, že je to tyfus. Rozřízla si sotva zhojenou ránu na ruce a šla na ošetřovnu. Rosengold jí tam nechal, i když neměl léky. Večer přijel jeden vesničan a přinesl láhev vodky a láhev kobylího mléka. Láhev vodky dal strážnému, aby ho pustil dál, lahev mléka pak dal Věře. Ta kobylí mléko nevyzvracela a uzdravila se.

Věra s Naďou při dávce 200 g chleba na den přežily dva roky v lágru. Kromě nich z brněnského transportu přežila Ferklová s jedním synem, všichni ostatní zahynuli. Ferklovi byli odvlečeni pro kolaboraci s Němci. V táboře si Ferklová vyrobila hůlky potřebné pro paličkování a zhotovila z nití dečku. Uviděl to velitel tábora, přeřadil ji z práce v lese do kuchyně, kde pracovala jen dopoledne. Odpoledne paličkovala a velitel tábora si její výrobky bral. Jezdil je prodávat na trh do Jakutska a po čase si mohl koupit motorku. Ferklová díky práci v kuchyni přilepšovala manželovi a dvěma synům. Manžel a jeden syn však zemřeli na tyfus.

Zoja Petrovna se dočkala, přišel pokyn k jejímu propuštění. Rozrušilo jí to a poslední pracovní směnu při nakládání klád na vagón nebyla dost opatrná a klády se na ní sesypaly. Nepřežila. Alespoň ji pochovaly do řádně označeného hrobu v blízké vesnici a nikoliv do neoznačeného hrobu na kraji tajgy. Věra tím přišla o naději, že se dostanou z lágru. K prvnímu propouštění došlo až po Stalinově smrti. Mezi propuštěnými byla i Ferklová se synem, jeden její příbuzný byl stranickým funkcionářem v Praze a postaral se, aby naše vláda požádala o jejich návrat. Feklová slíbila, že zařídí, aby naše vláda vyreklamovala taky Naďu s Věrou. Nevěděly však, že členové ruského komanda, které zatýkalo ruské emigranty a jejich rodiny, se postaralo, aby tyto osoby byly na obecních úřadech ji v roce 1945 vymazány ze seznamu obyvatel.

Věra a Naďa byly propuštěny o něco později, ovšem byly poslány na Dálný Východ, kde pracovaly na rybářské lodi Priamurskij Partizan. V podpalubí ryby konzervovaly, udily a balily. Pak je ukládaly do kontejnerů a několik kontejnerů se na širém moři překládalo na americkou loď Oakland Star. Jednou se do takového kontejneru ke konzervám schovaly dvě Rakušanky a jedna Polka. Bylo z toho velké vyšetřování, hledali ty, kdo jim při útěku pomáhali. Nikoho nenašli. Proto vyšetřující komisař nařídil, ať se všechny ženy postaví do řady a každá pátá pak půjde do pracovního lágru, ze kterého se nevrátí. Věra a Naďa sítem prošly.

Po této události je poslali na stavbu přehrady na jedné sibiřské řece. Kromě přehrady se vedle budovalo i městečko s obytnými domy, školou, poštou, obchody... Vše se stavělo ze dřeva. Hlavní část prací prováděli zajatí Němci. Ti pochopili, že se tam udřou k smrti, že nemají šanci na návrat. Rozhodli se pro kolektivní sebevraždu provedenou nezvyklým způsobem. Kradli z aut a stavebních strojů naftu a benzín a jednou o půlnoci tím polili bednění na rozestavěné hrázi i všechny rozestavěné domy a zapálili. Najednou vše bylo v plamenech a Němci skákali okolo. Tak je strážní postříleli. Tím stavba skončila a Věru s Naďou poslali pracovat do kolchozu.

Ubytovali je v pravoslavném kostele. Byl uprostřed rozdělen ohradou, na jedné straně byly ovce, na druhé Věra s Naďou. V noci občas přišel pop a vesničané s novorozencem a pop ho pokřtil. Občas taky v noci oddával snoubence. Přes den pop pracoval v kolchoze jako kočí. Jinak tam pracovaly jen ženy, muži padli ve válce. Věra nevěděla, že Stalin nenáviděl venkovské obyvatelstvo. Před válkou je likvidoval hladomorem, za války posílal muže z vesnic do prvé linie. Mnozí neměli ani pušku. „Vezmeš si od někoho, kdo padne.“ řekli takovému vojákovi a poslali ho proti německým kulometům.

Když přišly žně, musela se Věra naučit řídit kombajn. Kolchoz Geroj Kulikov měl jednu kombajnérku Jelenu Sergějevnu Muchinovou a dva kombajny SK4. Muchinová naučila během jednoho dne Věru řídit kombajn. Používala při výuce dlaň i hřbet ruky a taky pěsti. Věra krvácela z nosu, ale sekala obilí.

Jednou za měsíc se chodily sestry hlásit na policii. Někteří policajti jim i pomohli se sepsáním žádosti na české úřady, které vyzývaly, aby požádaly o jejich vrácení. Odezva nebyla žádná. Psaly i na naše velvyslanectví v Moskvě, bez ozvěny. Zůstávaly tedy na Sibiř, neměly doklady, nedostávaly výplatu. Jen v závodní jídelně dostávaly jídlo a ve skladu vyfasovaly nový pracovní oděv a boty, když se jim stávající rozpadl. Jiné oblečení než pracovní neměly. Mýdlo nebo prací prášek si mohly dopřát, když někdy dostaly prémie.

Pak je poslali pracovat do slévárny v Nižním Tagilsku. Policajt, ke kterému se chodily každý měsíc hlásit, jim radil, ať požádají o sovětské občanství. Budou pak dostávat mzdu a budou se moci i provdat. Když už chtěly na to přistoupit, potkaly v Tagilsku dva Čechy, kteří byli z ministerstva zemědělství a domlouvali družbu s nějakým kolchozem. Ti jim slíbili, že to doma budou na úřadech řešit jejich situaci a slib dodrželi. Po 18 letech se vrátily domů.

Kniha vyšla v několika vydáních v různých nakladatelstvích. Můj výtisk vydalo nakladatelství ERGO Brno v r. 2016.

Autor: Ladislav Jílek | pondělí 6.3.2017 17:26 | karma článku: 27.33 | přečteno: 886x

Další články blogera

Ladislav Jílek

Něco k huti Liberty

My starší ji známe pod jménem Nová huť Klementa Gottwalda. Ti ještě starší ji znali pod jménem Jižní závod, který jí dali Němci, kteří ji začali stavět během 2SV.

25.3.2024 v 16:35 | Karma článku: 22.65 | Přečteno: 596 | Diskuse

Ladislav Jílek

I já se vyjadřuji k Benešovi

Několik blogerů v souvislosti s datem 15. března se vyjádřilo k prezidentovi Edvardu Benešovi. Většinou ho hodnotili spíše negativně. Přidám svůj pohled.

19.3.2024 v 21:38 | Karma článku: 22.17 | Přečteno: 595 | Diskuse

Ladislav Jílek

Je 0,03% zanedbatelné množství?

Mnozí lidé popírají, že růst průměrné teploty způsobuje vypouštění CO2 do ovzduší a jsou alergičtí, když uslyší Green Deal.

1.3.2024 v 16:30 | Karma článku: 11.98 | Přečteno: 341 | Diskuse

Ladislav Jílek

Blíží se jaro

A to nás inspiruje k různým aktivitám. Cítíte již takové nutkání? Mám tady námět, který by třeba mohl někoho zaujmout.

28.2.2024 v 10:34 | Karma článku: 11.85 | Přečteno: 169 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 18.72 | Přečteno: 250 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 27 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.11 | Přečteno: 285 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.55 | Přečteno: 497 | Diskuse
Počet článků 418 Celková karma 18.67 Průměrná čtenost 522
Žiji v Ostravě, povoláním hutník, narozen 1943, katolík - dost důvodu pro to, abyste mne nečetli.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...