Pražské jaro začalo v lednu 1968, kdy na zasedání pléna ÚV KSČ slovenští zástupci projevili nespokojenost s prvním tajemníkem (a taky prezidentem) Novotným a odhlasovali jeho sesazení.
Na jeho místo byl zvolen sympatický a oblíbený Alexander Dubček. Byl málo energický a nikdo se ho nemusel obávat. V březnu pak byl Novotný donucen odejít z funkce prezidenta. Na jeho místo byl zvolen Ludvík Svoboda, starý a hodný pan, avšak politicky slabý. Za komunistů se nikdy neměnili funkcionáři, když jim skončilo funkční období, ale když se vytvořila dostatečně silná klika pro jejich sesazení. Důvod nespokojenosti Slováků byl v tom, že je Novotný v létě 1967 na oslavách Matice slovenské v Martině urazil. Dále Slováci cítili, že nemají paritní zastoupení v různých institucích, dokonce i na území Slovenska. V době po válce bylo na Slovensku vybudováno mnoho průmyslových podniků, ale na mnohých vedoucích místech seděli Češi. Například východoslovenským železárnám, vlajkové lodi slovenského průmyslu, řediteloval Čech, který se jmenoval Knížek nebo Knížka. Všeobecné rozladění vyvolaly ekonomické potíže, kvůli nimž bylo na počátku 60. let nutné zrušit dva pětileté plány. Tisk začal toto kritizovat, pak kritizoval i jiné věci, jako nedostatek demokracie a mnoho dalšího. Nakonec se začalo otevřeně psát o všem, co kdo měl na srdci. A začaly vznikat různé aktivity, například klub K231 (klub osob odsouzených podle tohoto paragrafu) a Klub angažovaných nestraníků KAN. To se nelíbilo sovětským komunistům, tlačili na naše vedení, ať obrodný proces zastaví. Naposledy vyvinuli na naše představitele nátlak při jednání v Čierné nad Tisou v červnu 1968.
Jelikož však u nás nedošlo k zastavení obrodného procesu, obsadila nás vojska pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Polsko, Maďarsko, Bulharsko a NDR). Z NDR se akce účastnily pouze štábní útvary, vedení neposlalo řádové vojáky, poněvadž se obávalo, že by se stavěli na stranu Čechů a Slováků. Rumunsko bylo zásadně proti zásahu. Sověti se oháněli zvacím dopisem anonymních soudruhů, kteří se nikdy k podpisu nepřiznali. Hned po příchodu vyřadili sovětští specialisti z provozu všechny telefonní ústředny a televizní síť. Zatkli Dubčeka a další představitele a uvěznili je na území Sovětského svazu. Svobodu nechali ve funkci. Na sovětském velvyslanectví v Praze již byl shromážděná dělnicko-rolnická vláda v čele s Aloisem Indrou, kterou naložili do auta a vezli do rozhlasu na Vinohradské třídě, aby ohlásili národu, že přebírají vládu. A tady nastal prvý zádrhel. Lidé holýma rukama jim bránili ve vstupu do rozhlasu. Rozhlas vysílal reportáž z tohoto boje před budovou rozhlasu. Reportér si byl vědom, že nemají proti ozbrojeným okupantům šanci, sdělil, že jakmile bude obrana prolomena, zahrají hymnu. Skutečně po chvíli hymna zazněla. Po jejím skončení opět pokračoval stejný reportér, že ještě nejsou uvnitř a pokračoval v reportáži. Po chvíli zazněla hymna podruhé a pak se jen ozvalo: „Náhradní vysílačko, jeďte!“, trochu to zaškrčelo a ozval se další reportér. Vysílací zařízení na Vinohradské bylo poškozeno, oznámení o nové vládě nebylo možné zveřejnit, ale vysílání rozhlasu pokračovalo z neznámého místa. I na to byla okupační armáda připravena. Okamžitě narukovaly hledačky vysílaček. Nebyly však schopné nic najít: „Vypadá to, že tady vysílá každý dům.“ hlásili specialisti. Ani další den se nepodařilo národu ohlásit, že moc přebírá revoluční vláda. Sovětskému vedení nezbylo, než přivézt z vězení do Moskvy Dubčeka a spol., z Prahy přiletěl Svoboda a zahájili s nimi jednání. Jednání je silné slovo. Předložili jim k podpisu protokol, kterým se budou řídit. Podepsali ho nakonec všichni kromě Františka Kriegela a pustili je domů, aby to plnili. Na letišti zjistili, že s nimi není Kriegel. „Bez něho neodletíme!“ prohlásil Svoboda a vymohl, že Kriegel se vrátil do Prahy. Svoboda se v tomto okamžiku projevil jako starý voják.
Stávající vedení státu však přijalo diktát a normalizace mohla začít. Mnichovský diktát podepsali představitelé západních států, moskevský diktát podepsali naši představitelé. Jsme malý stát a máme důležitou polohu, občas nám toto hrozí. Ochránit by nás snad mohlo členství ve větším funkčním bloku států.
Ještě k tomu rozhlasu. Asi o rok později jsem se setkal s jedním Rakušákem, který uměl česky. Říkal, že 21. srpna poslouchal náš rozhlas a že to překonalo všechny thrillery, kterými je krmí televize. A jak to bylo s vysíláním rozhlasu ze záložního stanoviště, které nebylo možné odhalit? Jednoduše: Vysílali z nějakého domu v Praze a jako anténu použili trolejovou síť, která je natažena prakticky po celé Praze. Hledačky vysílaček byly v koncích. Nevím, kdo na to přišel, ale zasloužil by si velký metál. Díky tomu pobyli Dubček a spol. v ruském vězení jen krátkou dobu.
