Setkáváme se s nimi všichni. K nemorálnímu jednání nás většinou svádí to, že nám to přináší nějaký užitek (a jinému ztrátu). Někdy nás k nemorálnímu jednání tlačí obyčejný strach.
Uvedu příklad: ve fabrice se dělá oprava stroje, po skončení zůstává kbelík naplněný škodlivou kapalinou. „Co s tím?“ zeptá se pracovník mistra. – „Vylej to do kanálu!“ A už je tady morální dilema: Když to naleje do kanálu, uškodí rybám v řece, do které se jedovatá látka nakonec dostane, když odmítne, vyleje to tam někdo jiný a on bude mít u mistra vroubek, někdy i velký vrub. Zdá se mne, že většinou volíme tu snadnější možnost, abychom si nezpůsobovali zbytečně potíže.
Jednou jsem se takto proti vedoucímu postavil. Pracoval jsem ve velkém podniku těžkého průmyslu v podnikovém výzkumu. Jednou jsem měl udělat rozbor příčiny zmetku. Takové věci se stávaly, při zmetkování hřídele turbíny činila škoda mnoho milionů korun a hledalo se, kdo to zavinil. V úvahu přicházela ocelárna, která uvařila nekvalitní ocel, kovárna, která třebas nedodržela kovací teploty, nebo za to mohlo tepelné zpracování, poněvadž turbínová hřídel vyžaduje složitý režim. Nevím už, o kterou součást šlo, ale metalografický rozbor určil jednoznačně viníka, což mne usnadnilo práci. V některých případech bylo odhalení viníka problematické. Napsal jsem zprávu a předložil ji vedoucímu. Ten ji k mému překvapení odmítl. Nechápal jsem, z profesního hlediska to bylo jasné. Pak jsem zjistil, že vedoucí provozu, který zavinil zmetek, je šéfův kamarád. Řekl jsem, ať to dá tedy dělat někomu jinému, já že jiný závěr nepodepíšu. Od té doby jsem to měl u něho pohnojené. Nedostal jsem kvartální prémie, už nevím, jak mi to tenkrát zdůvodnil. S překvapením jsem zíral, že šéf projevoval svoji nevraživost i technikovi, který se mnou spolupracoval a který to snášel hůře než já. Nemáme zbytečně mluvit o chybách svých bližních, s tím jsem neměl problém, a máme jim odpouštět, s tím jsem měl velký problém. Naštěstí šéf odešel brzy do penze. Pak už jsem s odpuštěním problém neměl, myslel jsem si. Asi za 4 roky jsem oslavoval šedesátiny. Na oslavu jsem pozval kolegy, i ty, co již byli v penzi. U bývalého šéfa jsem se zarazil: Dokázal překonat už svoji nevraživost, kterou choval ke mně a k mému technikovi? Nebo bude i na té oslavě kazit náladu? Nepozval jsem ho.
To jsou sice morální dilemata, ale jen taková malá, kterých život přináší více. Někdo je však postaven před velké dilema: Němci za Hitlera byli povolávání do Wehrmachtu a věděli, že to znamená jít do cizí země a zabíjet nevinné. Alespoň část z nich, nevím jak velká, si to uvědomovala. Já jsem však za celý život čet jen o dvou nebo o třech Němcích, kteří odmítli nastoupit do Wehrmachtu. Ta volba byla tenkrát velmi těžká: Když odmítnu, budu zastřelen a rodina zůstane bez prostředků. Pokud nastoupím, mám šanci přežít. Pokud bude zmrzačen nebo padnu, rodina dostane penzi. Proto ti, kteří odmítli nastoupit, by si zasloužili velké pomníky na náměstích a jejich jména by měla být v učebnicích občanské nauky. Proč tomu tak není? Možná proto, že po válce rozhodovali o stavbě pomníků a o obsahu učebnic ti, kdo takovouto statečnost neprojevili.
