Je vhodné se na jednotlivá historická období podívat z více hledisek. Navrhuji podívat se, co z tohoto období zůstalo v našem národě.
Třicetiletá válka u nás znamenala decimování obyvatelstva. Přesná čísla chybí, někteří historici udávají, že počet obyvatelstva poklesl o 1/3, jiní o 1 a další uvádějí ještě větší ztráty. V Ostravě bylo po Třicetileté válce obydlených nějakých 90 domů a 70 domů bylo prázdných. V každé vesnicí v okolí Ostravy bylo osídleno méně jak 10 domů. V Praze byla polovina domů prázdná. V některých vesnicích nezůstal jediný člověk, ty pak zanikly nebo byly později znovu osídleny a získaly přídomek „Pustý“ nebo „Pustá“. Lidé však byli radostní: Přežili, válka skončila.
Pokud jde o hudbu, tak lidi odložili staré melodie a žili barokní hudbou. Ve slovenských lidových písních se uchovaly melodie z doby před Třicetiletou válkou, u nás se staré melodie udržely pouze v úzkém pásu okolo Slovenských hranic, jinde je lidé odložili a drželi se pouze nové hudby – barokní. Naše lidové písně a lidové hudba tímto obdobím žila hodně dlouho. Na hudbu se kladl velký důraz na jezuitských školách. Brzy se objevila řada skladatelů: Michna z Otradovic, Pavel Josef Vejvanovský, Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský, Šimon Brixi, František Ignác Tůma a mnoho dalších. Mnoho našich hudebníků hrálo v Mannheimském orchestru, nejvýznamnějším hudebním tělese té doby. Dirigoval ho náš Jan Václav Stamic. O Čechách se tenkrát říkalo, že jsou konzervatoří Evropy.
V té době přišla k nám cizí šlechta. Španělské šlechtičny měly nafoukané rukávy, šlechtici měli úzké kalhoty. Venkovští lidé tuto módu převzali. Tak vznikly naše národní kroje. I když se móda u horních společenských vrstev mnohokrát změnila, náš venkov si však tuto módu držel do 19. Století, mnohé oblasti Moravy a Chodsko až do 20 století. Dodnes patří k folkloru či jako kostýmy do Prodané nevěsty.
Baroko znamenalo nebývalý rozmach stavebnictví. Asi většina našich zámků, chrámů či měšťanských domů má znaky baroka. To by vydalo na více blogů. Já bych upozornil na jedinou věc. Někdy v polovině 19. Století byla situace našich sedláků taková, že si mohli začít budovat výstavné domy. A rozhodli se je stavět v barokním slohu, ačkoliv byl v té době „pasé“. Přesto si sedláci postavili domy napodobující barokní sloh. Dnes mluvíme o venkovském baroku. Nejvíce jich je v jižních Čechách.
Studenti na jezuitských kolejích se kromě studia věnovali hudbě a na svátky připravili divadelní představení. O velikonocích kolegium studentů hrálo na dvorech domů hru o utrpení Páně, ukřižování a zmrtvýchvstání. Hra končila tím, že ženy šly ke hrobu, zjistily, že je prázdný a rozhlašovaly to po městě. Vojáci je rozháněli. Poslední scénu si študenti vychutnali a přetáhli i ženy mezi divačkami. Odměnou hercům bylo pohoštění. Hru pak převzala mládež a provozovali ji nakonec i po vesnicích. Dnes z toho zůstala jen poslední scéna – pomlázka. Kolegium chodilo i o vánocích, většinou s betlémem a zpívalo písně, dnes označované jako koledy. Opět se z toho stala mnohaletá tradice. I na Tři krále chodili studenti s tříkrálovou hrou a písněmi po domech. Je možné, že i Jízda králů na Slovácku a i jinde vznikla na základě některé z těchto her. U nás se v době národního obrození hrálo mnoho her, pak se objevily různé kočovné společnosti, ale žádná z jejich her již nepřešla do folkloru. Jak je vidět, něco z barokní doby přežívá až do dneška.
