Je z toho dnes politický problém. Zřejmě ten, kdo slibuje, že lithium si vytěžíme sami a zisk z jeho prodeje dostanou naši pracující, získá body u voličů.
Kdy jsem začátkem 60. let minulého století studoval Vysokou školu báňskou, slyšel jsem, že máme velké zásoby hořčíku, lithia a myslím ještě antimonu, v ostatním jsme odkázáni na dovoz. Mohli bychom být soběstační i v hliníku, kdybychom zpracovávali nadložní jíly ze Severočeské uhelné pánve, že jsme však dali přednost dovozu bauxitu z Maďarska a v Žiaru nad Hronom z něho vyrábíme hliník. Po válce byl takovým důležitým kovem hořčík, začal se používat do hliníkových slitin. Dříve se používal dural, což je slitina hliníku s 5% mědi. Má jednu nevýhodu – menší korozní odolnost. Proto se po válce postupně přecházelo na slitiny hliníku s hořčíkem a případně i dalšími kovy. Na východním Slovensku bylo celé pohoří z dolomitů, což je nejčastější surovina pro výrobu hořčíku. V USA v té době neměli žádné ložisko hořčíkových rud. Poněvadž šlo o surovinu potřebnou pro výrobu letadel, nechtěli být závislí na dovozu a začali proto hořčík vyrábět z mořské vody. Ta totiž obsahuje kromě kuchyňské soli i významné množství hořečnatých solí. Dnes prý již v USA našli ložisko dolomitů. Výroba hořčíku není snadná, redukce uhlíkem probíhá až při teplotách nad 2000 °C. V padesátých letech jsme proto vlastními silami vyvíjeli zařízení na výrobu hořčíku. Termíny stále klouzaly, nakonec však zařízení bylo hotovo, podařilo se vyrobit hořčík, ale pak všechno shořelo. Hořčík totiž za určitých podmínek hoří. Vláda rozhodla, že na další vývoj už peníze neuvolní a tím tato akce skončila a výroba hořčíku u nás nikdy nebyla. Na Slovensku byly postaveny magnezitové závody. Z dolomitu se totiž taky vyrábějí žáruvzdorné materiály.
Hliníkové slitiny legované hořčíkem ještě asi stále převládají, ale velká pozornost se v poslední době věnuje slitinám hliníku s lithiem. Přidáním 1% lithia se hustota hliníku sníží o 3% a jeho pevnost vzroste o 5%. Takto to funguje do 4,2% lithia. To je další důvod zvýšeného zájmu o tuto surovinu.
Velké zásoby mědi, železa, wolframu, zlata, koksovatelného uhlí a dalších surovin má Mongolsko. Kdysi na několika zasedání RVHP bylo přijato usnesení, že společnými silami se začnou tyto zásoby využívat. Vždy však zůstalo jen u tohoto usnesení. K realizaci nikdy nedošlo. Hned po rozpadu socialistické soustavy přišli do Mongolska misionáři z protestantských církví a založili tam misijní stanice. S určitým zpožděním tam přišli i katoličtí misionáři, založili však méně stanic, poněvadž disponují menšími finančními prostředky. Pak tam přišli i nadnárodní společnosti a začali těžit a zpracovávat suroviny. Jeden závod stojí v Durchanu, 200 km na sever od Ulánbátaru. Proč jsem se zmínil o těch misionářích? Protože na každé misijní stanici je škola, kde se děti mj. naučí základy angličtiny. Když tam pak přijdou nadnárodní společnosti a chtějí vybudovat těžební průmysl, je to pro ně velmi cenné.
Jeden můj spolupracovník mě sklony k cestování. Někdy na počátku 90. let se nechal najmout jednou mezinárodní společností. Byl rozvedený, souhlasil s tím, že půjde zakládat průmyslové podniky do Číny. Byl úspěšný, vrátil se s čínskou manželkou a dítětem. Znám i jiné lidi, kteří v dresu nějaké nadnárodní společnosti šli budovat průmyslo do některé dříve rozvojové země.
Závěrem konstatuji, že využití nadnárodní společnosti k zahájení těžby se mi jeví jako nejschůdnější způsob, jak začít využívat tuto surovinu. Kdybychom na to šli vlastními silami a věnovali hodně milionů na vývoj, možná bychom taky uspěli, ale třeba by to bylo v době, kdy už nebude o lithium zájem, poněvadž se prosadí auta na vodíkový pohon. Využití nadnárodní společnosti má slabinu v tom, že smlouvu může připravovat nějaký Dalík č. 2 a bude sledovat i jiné zájmy, než je zájem státu.
