Občas se setkám s příběhy, které se staly v různé době a v různých prostředích, mají však hodně společného. V tomto případě doufám, že mají jen velmi podobný začátek a konce budou rozdílné.
Občas se v rodině starší dcery vyskytl Luboš. (Jméno je změněno). Byl to spolužák jejich dětí, našich vnoučat. Jeho maminka v té době nežila s Lubošovým otcem, ale s jiným mužem a ten Luboše nesnášel. Luboš to řešil tak, že přespával u spolužáků, podle toho, jak se kdo nad ním smiloval. Kupodivu se však vždy nějaká rodina našla, která mu poskytla přístřeší. Pokud vím, tak se tím ani nezabývaly sociální pracovnice. Dnes už Luboš chodí na vysokou školu a má pronajatý vlastní pokoj.
To mi připomnělo příběh Kuby a mého otce. Můj otec se narodil v roce 1908 a začal chodit do školy v roce 1914. Učitel ho posadil vedle Kuby, tedy Jakuba, což byl syn z rodiny místního židovského obchodníka. Ani nevím, jaké bylo jeho příjmení, otec o něm vždycky mluvil jako o Kubovi. Bylo to na vesnici a toto byla jediná židovská rodina ve vsi. Ovšem Jakubův otec zemřel a maminka si vzala jiného souvěrce, který Kubu často bil. Kuba šel proto ze školy s mým otcem domů. Hráli si spolu a večer se Kuba bál jit domů. Nakonec to dopadlo tak, že u nás bydlel. Kubova maminka jednou za týden přišla, přinesla košík jídla a čistou košili a zase odešla. Jinak to řešit neuměla. Tak Kuba bydel v rodině mého otce až do 15 let. Pak se vrátil domů. Nevím, zda jeho otčím se již uklidnil nebo zda již byl Kuba dost silný, aby se ubránil. Možná bylo hlavním důvodem, že skončil školní docházku a musel začít pracovat v otčímově obchodu. Když Kuba dospěl, pořídili mu obchod v sousední vesnici. Uplynula nějaká řádka let, během nich se moc nevídali. Otec postupně přebral hospodářství od svých rodičů, oženil se a již měl dceru, moji starší sestru, když se Kuba přišel rozloučit:
„Zítra nastupuji se všemi židy do vlaku a odjíždíme do Terezína.“
„Nedělej to, Kubo, uteč!“ zrazoval ho můj otec. „V noci přijď k nám, schovám tě do sena. Ve vaší vesnici nikdo neví, že jsi v dětství bydlel u nás. Nejsme příbuzní, tak tě u nás nikdo nebude hledat. Po čtrnácti dnech tě přestanou hledat a pak se pokusíš dostat přes hranice. Nemáš rodinu, mohlo ba se ti to podařit.“
„Včera jsme měli ve městě setkání v synagoze a rabín říkal, ať s důvěrou v Hospodinovu pomoc všichni nastoupíme do transportu.“ Odpověděl Kuba.
S tím se rozloučili a vícekrát se neviděli. Nikdo z židů z naší vesnice ani z okolních vesnic se nevrátil, jen jedna starší žena.
