Občas se setkám s příběhy, které se staly v různé době a v různých prostředích, mají však hodně společného. Tentokrát jde o příběhy z oblasti, řekněme, kultury.
Prvý příběh se prý stal v r. 1945 nebo 1946 v Budapešti. Za 2. světové války kina hrála jako v době míru a před filmy se promítaly také filmové týdeníky. Ovšem na plátnech se ukazovalo jen to, co bylo pro Německo příznivé. Po skončení války se proto do filmových týdeníků zařazovaly i důležité události z průběhu války, které diváci v obsazených zemích nemohli vidět. Tak se ve filmovém týdeníku objevily i záběry z jednání Stalina, Roosevelta a Churchila v Teheránu. Lidé po válce na plátně viděli, jak na jednání přicházejí představitelé spojenců, Stalin si podává ruku s Churchillem. Právě v tomto okamžiku se v sále budapešťského kina ozvalo: „Bacha na hodinky!“
Druhý příběh se stal v zimě 1969/70. Předem připomínám, že Alexander Dubček byl zbaven funkce prvního tajemníka v dubnu 1969 a stal se předsedou Národního shromáždění. Na podzim 1969 byl zbaven i této funkce a stal se na několik měsíců velvyslancem v Turecku. V zimě pak Národní divadlo v Praze zařadilo na program Strakonického dudáka. Hlavní hrdina tam v jednom místě říká větu: „Odejdu do Turecké země“ a v tomto místě se ze sálu ozvalo: „Pozdravuj Dubčeka!“ Bdělí političtí pracovníci se to jali řešit a na dalším představení v tomto místě musel hlavní představitel říci větu: „Odejdu do daleké země“. A ze sálu se opět ozvalo: „Pozdravuj Dubčeka!“ Strakonický dudák byl pak stažen z programu Národního divadla. Strana byla bdělá.
