K výročí února bylo toho napsáno dost, většinou objektivně, dověděl jsem se mnohé věci. Přesto bych si dovolil dvě poznámky.
Zdá se mi, že po každé válce se najde dostatek lidí, kteří u vědomí prožitých hrůz chtějí opravit svět, aby se nic podobného již neopakovalo. Po Prvé světové válce bylo projevem takovéhoto hnutí například stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sochy svatých, hlavně svatého Jana Nepomuckého, byly zničeny na více místech. Například v Lidicích byly také zničeny náboženské symboly. Z mého rodiště chodilo procesí na poutní místo Chlumek u Lůže. Tenkrát tam chodilo takových procesí mnoho. Jednou je tito napravovatelé světového řádu přepadli a jednoho mladého muže, který nesl korouhev, dokonce zabili. Po čase to utichlo.
Po Druhé světové válce bylo toto hnutí napravovatelů silnější a hodně se obracelo proti západním demokraciím. Lidé jim nemohli odpustit, že nás v době Mnichova nepodpořili. A jelikož komunisté již před tím ovládli policii a armádu a navíc vyzbrojili dělníky, nebyla zde síla, která by se proti nim mohla postavit. Tehdejší sokolové byli na ně slabí a nevím, jestli mezi nimi neměli komunisté své lidi.
Velkým zklamáním byli masarykovci. Více jak polovina učitelů se před únorem považovala za masarykovce, po únoru mnozí z nich vstoupili ke komunistům. Znal jsem jednoho ředitele školy, který měl v obývacím pokoji na skříňce bustu Masaryka a na stěně portrét Beneše. Po únoru vstoupil do strany a Masyrka s Benešem přemístil do ložnice, kam nechodily návštěvy. Na začátku mé práce v hutích jsem poznal tři učitele, kteří byli po roce 1948 odejiti ze školství, a to proto, že chodili do kostela. Jeden učil fyziku a obsluhoval jednu pec, u níž znal princip funkce jednotlivých přístrojů a vysvětloval mi to, když jsem tam jako inženýr nastoupil. Dva z nich se v roce 1968 vrátili do školství, třetí šel do penze. Ti dva se na škole udrželi, protože to měli kousek do důchodu.
