Mnohé příběhy, které člověk zažil, jsou si dosti podobné. Tyto dva příběhy jsem si vybavil v souvislosti s únorovým výročím.
V roce 1969 jsem nasedl do autobusu. Seděla tam soudružka K. a ukazovala mi na volné místo vedle sebe. Soudružka K. pracovala na kádrovém oddělení, byl o generaci starší než já. Před několika roky se mnou vyřizovala formality při mém nástupu do zaměstnání. Od té doby jsem ji zdravil. Viděl jsem na ní, že je nějaká rozrušená a hned mi také vylila své srdce. Byla toho dne u stranických prověrek a byla vyhozena ze strany. Líčila, jak po válce pracovala na sekretariátu strany v Ostravě. V únoru 1948 několik dní a několik nocí měla službu u telefonů, přebírala pokyny z Prahy a předávala je příslušná referentům. „Kdyby nebylo mne, celý ten puč by se jim po..al. (V rozhořčení používala vulgární výrazy.) A teď mne vyhodila mladá holka, která je milenkou jednoho bafuňáře.“ Co jsem jí měl říci? Nakonec jsem řekl, že každá křivda se dá přežít a nejhorší je, když se jí člověk soustavně užírá, to se pak může projevit i na zdraví. Pak, teď už paní K., vydržela na kádrovém oddělení do penze.
Za několik dnů po této události přišel navštívit mého tchána soudruh Karel. Soudruh Karel byl předválečný člen strany. Za války byl v koncentráku. Přežil, ale měl pocuchané nervy. Různé tiky, to ještě nebylo tak nepříjemné. Měl však takové zbrklé chování a jednání. To bylo dost nepříjemné. Neměl žádného přítele, je mého tchána. Ten měl soucit se všemi postiženými. Karel se přišel se svým jediným přítelem rozloučit, poněvadž byl ten den vyhozen ze strany. Vyhodila ho jedna asi třicetiletá účetní T. M., která byla ve straně dva roky a byla milenkou ředitele. Karel se hodlal oběsit. Tchán to s ním probíral až do večera. Karel, teď už pan, sebevraždu zatím odložil a mého tchána pravidelně navštěvoval. Na několik let, které mu zbývaly do penze, přešel pracovat do jiné instituce, ale situaci na dřívějším pracovišti pečlivě monitoroval. Tak jsme se dověděli, že účetní T. M. povýšila na vedoucí účtárny a po několika letech se stala ředitelkou závodu. A tady udělala chybný krok. Objednala záclony a dekorační látky, nepověsila je však v kancelářích, ale se dvěma kamarádkami si je odnesly domů. Podobně udělala ještě jednu nebo dvě další transakce ve prospěch sebe a svých dvou kamarádek. Dělaly to skrytě, ale jedna kolegyně na kterou se nedostaly záclony ani nic dalšího, to to nějak odhalila a následně to udala. Následně byl T. M. zbavena funkce ředitelky, bylo jí pozastaveno členství ve straně a začalo trestní stíhání pro rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Za to byly větší sazby než za běžnou krádež mezi občany. Shodou okolností se v té době s paní T. M. rozvedl manžel. Za několik měsíců vážně onemocněla, tím se vyhnula vězení. Zemřela a neměla ještě 50 let. Pan Karel ji šel na pohřeb a z pohřbu přišel za tchánem se slovy: „Víš, proč jsem jí šel na pohřeb? Abych se přesvědčil, že je dobře mrtvá.“
