Velmi záhy se kovy začaly používat pro výrobu zbraní. Prvně to byly hroty šípů a kopí, šlo tedy nejdříve o náhradu kamenných částí zbraní. Kovové hroty bylo možné tvarově uzpůsobit a snadněji připojovaly k dřevěné násadě.
Brzy se také objevily bronzové dýky a později železné meče a další zbraně. Meče měly mnoho různých tvarů. Mnohé měly ostří jen na jedné straně, často bývaly ohnuté. Meče s ostřím po obou stranách jsou v Bibli označovány jako dvojsečné. Kvalitní meče byly jistě dosti drahé. Nepřerušená tradice výroby mečů podle dávných technologií zůstala dodnes zachována v Japonsku. Cena takovéhoto meče se blíží ceně automobilu. Jejich výroba byla popsána v části věnované speciálním technologiím.
Občas archeologové najdou sekeru nezvyklého tvaru. Zřejmě byla nasazena na dlouhé násadě a používala se jako zbraň.
Nástup kovů umožnil nasazení nové zbraně: bojových vozů. Prvé se objevily v Mezopotámii. Byly dvounápravové a přední náprava nebyla rejdová. Pak se objevily jednonápravové vozy a ty se postupně rozšířily a používali je armády od Egypta po Čínu. Jsou několikrát zmíněné v Bibli, např.:
Vzal též šest set vybraných vozů, totiž všechny vozy egyptské. Na všech byla tříčlenná osádka. (Exodus 14,7)
Tříčlenná osádka byla obvyklá: jeden voják držel opratě, druhý měl štít a třetí měl zbraň. To byl buďto luk, to když se vozy používají pro boj na dálku, nebo kopí, když se používaly pro boj zblízka. Později se osádka zmenšila na dva vojáky a pak na jednoho. Voják měl v ruce zbraň a otěže měl přivázány k pasu.
Ještě před změnou letopočtu se bojové vozy přestaly používat. Ve středověku je s úspěchem uvedli na válečnou scénu husité. Používali dvounápravové vozy, přičemž přední náprava nebyla rejdová. Vozka měl v ruce jakýsi hák, kterým při zatáčení přibrzďoval jedno kolo. V boji tyto vozy tvořily obranou hradbu. Na konci husitského hnutí se opět vytratily.
Z kovů se také brzy začaly vyrábět přilby a brnění. Prvé brnění bylo ovšem skládáno z kruhových či obdélníkových destiček, které byly pospojovány řemínky nebo drátky. Nejdříve se brnění dělalo z bronzu. Takto byl vyzbrojen i Goliáš:
Na hlavě měl bronzovou přilbu a byl oděn do šupinatého pancíře; váha pancíře byla pět tisíc šekelů bronzu. (1Sam 17,5)
Mohlo mít tedy 40-50 kg. Teprve později se začalo uplatňovat železo, jehož zpracování na brnění je podstatně náročnější. Železo v hojnější míře využívali římští vojáci a také místo kovových destiček již požívali kovové pásy.
Některé jednotky měly takové štíty, že šlo o jakousi pancéřovanou jednotku zvanou želva.
Kování rytířského brnění, díky němuž se voják měnil v chodící konzervu, bylo zvládnuto až ve středověku. Asi od 13. století je vyráběli specializovaní kováři, kterým se říkalo platnéři. Tenkrát ještě nebylo zvládnuto válcování plechů. Kovář je museli pracně kovat a pak z nich krejčovským způsobem dělat brnění. Pod něj se dávala drátěná košile. Protože nebylo zvládnuto tažení drátů, kovář nejdříve vykoval kousky drátů o délce asi 25 cm, pospojoval je kovářským svařením a upletl košili.
Dnes tuto výrobu mnozí obnovují a dělají zbroj pro skupiny historického šermu. Používají však válcovaný plech a tažený drát.
