Historie zpracování kovů - 11. Hudební nástroje

Probral jsem všechny běžné výrobky, které se v historii dělaly z kovů. Zbývá poslední skupina výrobků, které se výjimečně též dělaly z kovů a to jsou hudební nástroje.

Kovové hudební nástroje běžné v biblických dobách vyjmenovává sv. Pavel:

Lásku kdybych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. (1K 13,1)

V biblických dobách se požívaly pouze malé zvonky, dnes bychom řekli rolničky. Měl je například velekněz na okraji roucha, což tenkrát zdůrazňovalo jeho vznešenost, poněvadž každý kov byl vzácný. To, že v mnohem pozdější době poklesla cena kovů a rolničky nosil i dvorní šašek, je věc jiná. Zvučícím kovem je nejspíš míněn předchůdce gongu. Jestliže Mojžíš dostal příkaz:

Zhotov si dvě stříbrné trubky. Uděláš je z tepaného stříbra. (Nu 10,2)

pak šlo o vzácnost. Archeologové našli jednu stříbrnou trubku o délce skoro 1 m v jedné egyptské pyramidě, jinak se běžně troubilo na beraní či volské rohy, nanejvýš měly bronzový nátrubek. Píšťaly se dělaly z rákosu nebo ze dřeva, někdy i z dutých kostí. Strunné nástroje měly struny ze střev. Tažení drátů z mědi, stříbra apod. sice tehdy bylo již známé, na struny však jsou třeba ocelové drátky, jejich tažení bylo zvládnuto až v novověku.

Ve vykopávkách se vzácně nalézá ještě jeden kovový nástroj, který má ocelové destičky různé délky, podobně jako zvonkohra, zřejmě však měl ozvučnou desku, podobně jako cimbál. Patrně tento nástroj měl na mysli žalmista, když napsal:

Chvalte ho zvučnými cymbály, chvalte ho cymbály dunivými (Ž 150,5)

Zvuk kovových nástrojů je výraznější (říká se, že má větší průraznost), což svatopisec asi chtěl zachytit přívlastkem „zvučný“ či „dunivý“. U jiných nástrojů, kterých je v žalmech jmenováno několik, se podobné přívlastky neužívají.

I kovové struny jsou lepší než struny ze střev. Slyšel jsem jednou koncertního mistra na violoncello Ivana Měrku, jak říkal: „Na počátku mé dráhy se ještě používaly struny ze střev. Trvalo to dlouho, než se rozehrály, a když konečně začaly pěkně znít, tak praskly.“

Na kovové nástroje se používá bronz nebo ocel, poněvadž tyto kovy mají malý koeficient vnitřního tlumení. To znamená, že se dlouho chvějí. Na píšťaly varhan se používá slitina olova a cínu, protože se dobře pájí. Píšťaly varhan se vyrábějí svinováním plechu, vzadu mají šev – důsledek pájení. Dnes se dokonce dělají píšťaly varhan i z hliníku, protože je levnější. Tyto kovy mají velký koeficient vnitřního tlumení, zde to však nevadí, u píšťal vzniká tón chvěním sloupce vzduchu, nikoliv chvěním obalu.

Velké zvony začali odlévat mniši v křesťanských klášterech v 5. století. Kláštery tehdy měly všelijaké dílny, včetně odlévání kovů. Zvony se dlouho používaly jen v klášterech. Na věže městských kostelů se zvony začaly věšet až v 10. století. Jejich tvar prošel určitým vývojem, který vedl především ke zlepšení zvuku. Dnešní tvar se označuje jako pohárový. Zvon má srdce, které má těžiště níže než je těžiště pláště. Srdce se proto houpá pomaleji, tím naráží do pláště. Spíše výjimečně se zvony zavěšují obráceně. V Rusku se zvony zavěšují na pevno. Houpe se pouze srdce, na které je přivázán provaz. Někde mají zvony bez srdce, tluče se do nich kladivem. V Asii se používají zvony, jejichž tvar se blíží válci. Ocelové zvony se začaly odlévat koncem 60. let 19. století v německém městě Bochum a v anglické huti River Don. Ocelový zvon má o kvitnu vyšší tón než stejně velký zvon ze zvonoviny. Ocel má vyšší modul pružnosti. Velké ocelové zvony mají pěkný zvuk srovnatelný se zvony ze zvonoviny. Odlévaly se ústy (ústa je otevřená strana zvonu) nahoru, protože se nejmasivnější část odlitku dává nahoru.

Zvon se považuje za hudební nástroj a zvonaři jsou umělečtí řemeslníci. Zvon má jeden základní tón a několik alikvotních tónů. Výška tónu je dána tloušťkou věnce a jeho průměrem. Věnec je místo, do kterého tluče srdce zvonu. Je to nejtlustší místo na zvonu říká se mu úder nebo šlak. Tvar žebra určuje krásu zvuku. U zvonu se taky hodnotí délka vyznívání. Do zvonu se klepne kladivem, na zvon se přiloží ladička a měří se, jak dlouho zní. Dobrý zvon vyznívá alespoň jednu minutu. Zvony se převážně uplatňují na věžích kostelů. Každá diecéze by měla mít kampanologa, který by měl určovat, jaké zvony mají být na věži kostela, a měl by přejímat odlitý zvon. Většinou se na věž dávají tři zvony a ladí se do trojzvuku. Existuje 53 doporučených trojzvuků. Jsou melodicko-harmonické, protože větší zvony se houpou pomaleji. Někdy udeří naráz, někdy postupně, dalo by se to znázornit takto:

Někdy se zvony dávaly na majáky, do pohybu je uváděl příboj. Námořníci se podle nich orientovali v mlze.

Ten ocelový zvon byl připevněn na traverzu a zřejmě visel na kovové stolici. To se často dělá, lépe je však k upevnění zvonu použít dřevěnou konstrukci, kov může rezonovat a vnášet pazvuky.

U nás má nejznámější zvonařskou dílnu paní Marie Tomášková-Dytrychová v Brodku u Přerova. Odlévá zvony ze zvonoviny. Tady je několik snímků:

Nákres v pozadí je stejný s nákresy, které zhotovil Vavřinec Křička z Bitýšky (1500-1570).

Někdy před 20 roky naši politici přišli s nápadem, že by nám Němci mohli zaplatit zvony, kterých u nás za války zabavili možná třetinu. Na biskupství začali dělat seznamy rekvírovaných zvonů. Zašel jsem v Ostravě na biskupství a dověděl jsem se, že v naší malé diecézi mají seznam více jak 800 zabavených zvonů a že to není konečn číslo. Zašel jsem v podniku za ředitelem, že bychom mohli nabídnout ocelové zvony, které jsou o hodně levnější, ať mi uvolní peníze, že bych zkusil jeden zvon odlít, abychom zjistili, zda to umíme.

Odlévali jsme ho ústy dolů, využili jsme boční nálitky. Tady je odlitý zvon. Ocelové zvony nelze moc zdobit, ocel má mnohem horší zabíhavost než bronz. Na druhou stranu, zvony visí na věži a většina zvonů má elektrické zvonění, nikdo na věž za celý rok nevyleze. Krom toho, nadměrné zdobení zhoršuje kvalitu tónu. To zdobení je něco jako žebrování na konstrukci: tlumí vibrace. Jednání s Němci šlo do ztracena, žádnou náhradu jsme za odebrané zvony nedostali. Nakonec jsme však těch zvonů odlil šest.

Ze zvonů se dělají i zvonkohry. Nejznámější je na Loretě v Praze.

V Rusku před revolucí se na zvony hrálo. Na kostele bylo obvykle více zvonů, často šest. Tři menší zvony byly vpravo, dva střední zvony byly vlevo a jeden velký zvon byl stranou. Zvony byly nepohyblivé, provaz byl uvázán na srdce, jak jsem již napsal výše. Zvoník vzal do pravé ruky tři provazy od zvonů napravo, do levé ruky dva provazy od zvonů vlevo a na nohu si přivázal provaz od velkého zvonu. A začal hrát. Pochybuji, že ty skladby byly zapsané. Revolucionáři většinu chrámů zničili a na většině území toto umění upadlo v zapomenutí. Přežilo v klášterech na Soloveckých ostrovech. Jednou ukazovali tuto hru na zvony v televizi. V mnohých ruských městech jsou nadšenci, kteří se pokoušejí hru na zvony vzkřísit.

Poněkud jinak hrají na vánoce na zvony v Londýně. Ke každému zvonu si stoupne zvoník a mírně ho rozhoupe, jen tak, aby nezvonil. Doprostřed si stoupne dirigent a na koho ukáže, tak ten zabere a srdce udeří. O vánocích jsem to slyšel na stanici BBC, líbilo se mi to.