Vzpomínky na konec války

Bloger Filip Vracovský vyzval ke zveřejnění vzpomínek na konec války. Měl jsem tehdy dva roky a několik měsíců a nic si nepamatuji. Vybavuji si události až po válce. A samozřejmě vyprávění rodičů.

Bydleli jsme u státní silnice vedoucí ze Svitav přes Poličku, Hlinsko na Havlíčkův Brod a dále. Asi 3 km za Poličkou začínají lesy a na okraji těch lesů německé velení nakreslilo prvou obrannou linii. Nahnaní lidé tam museli vykopat zákopy. Obyvatelé vesnic v blízkosti této linie dostali příkaz připravit si vozy a měli být připraveni k evakuaci. Sousedé se připravovali na odsun, ovšem moji rodiče čekali dítě (bratr se narodil 21 května 1945) a usoudili, že lepší bude zůstat. Otec na dvoře vykopal velkou jámu, do ní dal skříň se šatstvem a zásobu potravin. Naplánovali si, že boje přečkají se starší sestrou a se mnou v blízkém lese a pak se vrátí. Pokud bude dům vypálený, zbuduje otec nějakou chatrč, kde budeme pobývat. Nedošlo k tomu, Němci prchali bez boje směrem k Američanům. Lidé se nestačili divit jaké kolony aut a vojenské techniky Wehrmachtu se valí po silnici na západ. Na ustupující Němce nalétala ruská letadla. V naší osadě vyhodili Němci z auta jednoho vojáka. Byl to Chorvat a měl asi 18 let. Vyhodili ho proto, že byl opitý a agresivní. Soused uměl německy, zastavil jiné auto a Chorvata v uniformě Wehrmachtu jim opět naložil. Němečtí vojáci záhy poznali, že je opitý a agresivní a vyhodili ho znovu zrovna před naším domem. Spal v příkopě. Zatím se přivalila Rudá armáda. Ještě mohutnější než německá. Když Rusové přejeli, Chorvat se probral a něco křičel na moje rodiče. Ti nerozuměli. Chorvat našel nedaleko sebe pancéřovou pěst a usoudil, že ji proti nim použije. Otci nezbylo, než aby se na něho vrhl holýma rukama. Ve rvačce voják otci rozbil o hlavu lahev. Otec dost krvácel, ale podařilo se mu vojáka srazit k zemi. Naštěstí jelo kolem ruské auto a otec ho zastavil. Vystoupil důstojník a vojín a šli se podívat do příkopu, jak jim otec s rozbitou hlavou ukazoval. Uviděli vojáka v německé uniformě. Sáhli po zbrani, aby ho zastřelili. Otec je zadržel a vysvětloval jim, že je to Chorvat. Nechápali, a začali se opitého vojáka rusky vyptávat, co je zač. Kupodivu jeho odpovědi rozuměli. Ptali se ho tedy, proč má německou uniformu. Z jeho vysvětlení již nebyli moudří a důstojník se zeptal přímo: „Jsi pro Stalina nebo pro Hitlera?“ Chorvat odpověděl: „Sláva Hitlerovi, smrt Stalinovi!“ V tom okamžiku důstojník strhl samopal a zastřelil ho. Po něm již do mrtvého střelil i ten vojín. Důstojník s úsměvem na tváři řekl otci: „Neměl jsi nás s tím zdržovat, měl si to vyřídit sám.“ – „Jak? Mám holé ruce.“ Odpověděl otec a důstojník ukázal, že ho měl uškrtit. Klidně sedli do auta a pokračovali. Otec celý rozechvělý mrtvé tělo přikryl dekou.

Asi 300 metrů dále ležel zastřelený druhý voják v německé uniformě. Soused říkal, že viděl, jak se ho ruský voják chystá zastřelit. Němec stál zcela netečně. Rusovi upadl zásobník. Shýbl se pro něho, Němec toho nevyužil, aby utekl. Čekal, až Rus nabije a zastřelí ho.

O kousek dál ležela noha. Druhý soused viděl, jak ruský voják seskočil z auta a upadl. V tom okamžiku mu projíždějící tank ujel nohu.

Večer vojska přestala jezdit. Okolo silnice zbylo několik rozbitých aut. Některá ani nebyla rozbitá, možná Němcům je došel benzin. Druhý den přišli lidé z blízké vesnice a z aut vybrali věci, které považovali za užitečné. Přímo proti našemu domu byla německá sanitka. Lidé z ní vytáhli troje nosítky. Uřízli z nich plátno. Za války nebyl k dostání textil. Lidé tedy brali stany a podobně věci. My se sestrou jsme z té sanitky přinesli balík obvazů. Ovšem ty obvazy nebyly z gázy, ale byl to krepový papír. Ani na obvazy neměli Němci dost bavlny. Muži šli pochovat ty mrtvé. Do blízkého lesa zakopali Chorvata a do jiného lesa Němce a nohu. Otec šel za panem farářem a za toho Chorvata nechal odsloužit zádušní mši.

Asi v roce 1955 přijeli vojáci, soused jim ukázal, kde je zakopán Němec a noha. Vojáci tam kopali, našli pozůstatky a dali je do rakve. Pak je můj otec zavedl do druhého lesa a ukázal jim místo, kam pochovali Chorvata. Vojáci kopali, nic nenašli. Na to místo totiž vyváželi z blízkého lomu skrývku. Vojáci udělali ještě několik pokusů, nic však nenašli.