Ach ta ztráta majetku

Občas tady přijde řeč na ztrátu majetku např. při dobrovolné či nucené emigraci. V historii bylo nespočet různých případů. Jen namátkou uvádím:

Husité vypalovali kláštery včetně knihoven a uměleckých děl. Zlato (např. z bohoslužebných předmětů) si brali hejtmani. Mnichy zavraždili, o polnosti a vesnice, které klášteru patřily, se nestarali. Zabrala je šlechta. Rožmberkové a další se docela napakovali.

Podobně to bylo při dalších válkách. Po Bělohorské bitvě prý jely do Bavorsky dlouhé řady vozů napakovaných válečnou kořistí. O pár let později zase jely z Prahy do Švédska vozy naložené poklady ze sbírek shromážděných Rudolfem II.

Při návštěvě Varšavy nám průvodce ukazoval královský hrad či spíše palác a říkal, že byl za války zničen stejně jako všechno ostatní. Jelikož však Švédi odvezli za Třicetileté války všechny cennosti, odvezli i plány tohoto paláce a podle nich byl opět po 2. světové válce postaven.

V 16. století byli ve Francii pronásledováni Hugenoti. Velmi mnoho jich opustilo majetek a odešli do emigrace. Maminka spisovatele Karla Klostermanna pocházela z řad těchto emigrantů. Rovněž německá spisovatelka Gertrud von Le Fort pocházela z těchto emigrantů, přestoupila však do katolické církve.

Už před Třicetiletou válkou byl v protestantské části Německa přijat zákon Cuius regio eius religio (Čí vláda, toho náboženství). Následkem toho lidé, kteří odmítali přijmout protestantství, museli odejít ze země. Odešli většinou do Bavorska, ale i jinam. Já znám u nás jednu rodinu, která se hlásí k tomu, že jsou potomci těchto vyhnanců. Po Třicetileté válce tento zákon aplikovali i v Rakousku a bylo vyhnáno mnoho nekatolíků. Všechno to bylo spojeno se ztrátou majetku. K nám zase přišli katolíci z Anglie, kteří odmítli vstup do anglikánské církve.

Přeskočím další století a zastavím se až v roce 1918. Při vzniku ČSR vznikl spor o Těšínsko. My jsme argumentovali tím, že českému státu připadlo jako odúmrť někdy ve 14. století, polská strana argumentovala tím, že oblast obývají převážně Poláci. Jako spravedlivé řešení se jevil plebiscit. My jsme si však uvědomili, že by vedl k tomu, že by značná část Těšínska tak připadla Polsku a to by znamenalo, že část Košicko-bohumínské dráhy, což byla jakási dopravní páteř tehdejší republiky, by vedla přes Polsko. Benešovi se podařilo na jednáních v Paříži prosadit ekonomické hledisko. Hranice byla vedena většinou po řece Olši a mnoho Poláků zůstalo na našem území. V roce 1938, když Hitler žádal Sudety, polský tisk začal psát o utiskování Poláků u nás. Když němečtí vojáci obsazovali Sudety, polští vojáci obsazovali Těšínsko. Polští vojáci, na rozdíl od německých, měli obnošené uniformy, pušky na provázcích, velmi špatné boty a působili ubohým dojmem. Mnozí vyjadřovali překvapení, že Poláci u nás bydlí v domech mnohdy lepších než v Polsku. Ovlivněni tiskem si totiž mysleli, že žijí v lágrech a že je musí osvobodit. Následoval odsun obyvatelstva. První museli z obsazeného Těšínska odejít důchodci, nedostávali tam důchody. Ti první důchodci sehnali byty v Ostravě, další museli hledat bydlení hlouběji ve vnitrozemí. Na Štědrý den 1938 byli vypovězeni Češi, kteří byli úředníky nebo měli podobné funkce. Mezi Karvinou a Ostravou tehdy jezdila tramvaj. Ten den byla přeplněna vyhnanci. Někteří vezli v míse těsto na vánočku v domnění, že si ji někde v Ostravě upečou. Úřady v Ostravě otevřely uprchlíkům školy. Do jedné třídy daly 4 rodiny. V každém rohu jedna rodina si udělala štědrovečerní večeři. Postupně se pro ně hledalo ubytování a práce. Nejlépe na tom byli ti, co byli zaměstnáni na dráze, u pošty apod., ti opět dostali místa na dráze či u pošty, ovšem někde na Moravě či v Čechách. Mnozí si na nové místo zvykli a po válce se již na Těšinsko nevrátili. Politici a novináři udělali později tu nejmoudřejší věc: Nemluvili a nepsali o problému Těšínska a zvolna se na to zapomnělo. Já sám pamatuji situaci, která nastala za mého mládí. Z Polska nepřišla nějaké dodávka a nemohli jsme pokračovat v montáži. Jeden starší kolega, který zažil vyhnání na vlastní kůži, prohlásil: „To se nám Poláci mstí za Těšínsko.“ (Samozřejmě že dodávka nepřišla následkem socialistické pracovní morálky.) Podobné invektivy i hádky ještě pamatuji, ale ti postižení již vymřeli a nikdo to nepřipomíná. U Těšínska totiž nelze určit, na čí straně je právo. Neexistuje norma, jak se má stanovit hranice mezi novými státy v případě, že se rozpadá starý stát. Zdá se, že jsme prosadili nejlepší řešení, když jsme rozhodnutí sporu svěřili mocnostem a ty to při jednání v Paříži rozhodly. Bohužel za pár let mocnosti změnily názor.

O Sudetech bylo napsáno mnoho. Přesto bych si dovolil ještě něco dodat. Sedláci ze sudetských vesnic nemohli být jen tak odsunuti-vyhnání (nehodící se škrtněte), musela se zajistit péče o domácí zvířata, která chovali. Byli proto vyzývaní lidé znalí těchto prací, aby nastoupili. V mé rodné vesnici reagovali mladí manželé. Odjeli do nejbližší německé vesnice a vybrali si tam grunt, který se jim líbil. Žila v něm mladá bezdětná vdova, manžel jí padl. Krátkou dobu tam žili nově příchozí společně s Němkou čekající na odsun a společně se starali o hospodářství. Těch několik dnů však stačilo k tomu, aby se mladý manžel zakoukal do té vdovy, a nakonec za ní odešel do Německa.

Mnozí Češi však říkali, že by na to neměli žaludek, aby přebírali majetek někoho, kdo ho musí proti své vůli opustit. Někdy v 70. letech jsem se zeptal jednoho, který začal pracovat v Sudetech, jak se mu tam líbí. Řekl mi, že Němci před odchodem prokleli ty, kteří přijdou do jejich domů a že je to tam vidět. Byl jsem tím otřesen a dodnes nevím, co si mám o tom myslet. Podobné tvrzení jsem totiž slyšel vícekrát.

Zdá se mi, že to bylo v červnu 1990. To jsem byl služebně v železárnách v Zenici, což je průmyslové město v Bosně a Hercegovině, tenkrát ještě to byla Jugoslávie. Po skončení služebního jednání jsem se zeptal: „A co národnostní třenice, které tady začínají?“ Odpověděli mi: „V této kanceláři nás sedí šest a každý jsme jiné národnosti. Viděl jsi, že by byly mezi námi nějaké třenice? To se jen nějakým politikům hodí do krámu a nějací poplatní novináři jim to v novinách rozmazávají.“ V roce 1994 jsem byl v Chorvatsku. Viděl jsem uprchlické tábory. Viděl jsem také vesnici, ze které byli vyhnáni Srbové, a slyšel řeči plné nenávisti. Neuvěřitelná změna. Vyhnancům nikdo majetek nevrátí, pokud však politici a novináři nebudou živit nenávist, příští generace na to zapomene.

Vraťme se domů. Po skončení války přišlo období znárodňování, při kterém mnozí přišli o velké majetky. Bylo o tom napsáno mnoho. Jen bych dodal, že každý výrobní podnik má dvě funkce. Řekněme, že ve Lhotě někdo vlastní pekárnu. Slouží mu jako zdroj obživy, zároveň však zajišťuje obyvatelům Lhoty rohlíky a další pekařské výrobky v dostatečném množství a kvalitě. Znárodněné podniky tu druhou funkci neplnily. Socialistické automobilky nebyly schopné vyrobit dostatečné množství vozů a jejich kvalita pokulhávala za světovou úrovní. Bylo to taky období emigrace, možná nejmasovější v našich dějinách. I kdybychom nepočítali ty, co emigrovali za vyšším výdělkem a kvalitnějším zbožím, bylo hodně takových, kteří emigrovali kvůli pronásledování, nemožnosti pracovat ve své profesi, zákazu publikovat nebo proto, že nechtěli žít jako občané druhé kategorie. Ti všichni tady zanechali majetek a začínali pak od nuly.

I dnes dochází ke ztrátám majetku velmi často. Uvedu případ: Muž zavinil dopravní nehodu a šel do vězení. Vrátil se a manželka měla u sebe druhého. Šel na ubytovnu a bohužel začal pít a brzy z něho byl bezdomovec. Jiný případ: Muž z vesnice si vzal dívku z velkého města a začali stavět domek svépomocí. Mladá manželka nevěděla, co to znamená. Když pochopila, že se každý den po příchodu z práce a celý víkend musí pracovat na stavbě a že ta pohltí všechny vydělané peníze, opustila manžela a vrátila se do města. Brzy se muž seznámil s jinou dívkou a ta s ním tuto řeholi absolvovala. Domluvili se, že prvně si postaví bydlení, pak se rozvede a vezmou se. Po kolaudaci skutečně začal vyřizovat rozvod, bohužel se zabil v autě, než ten rozvod stihl. Prvá žena přišla a vyhnala tu druhou z vily. Mnoho rozpadu vztahů je spojeno s větší či menší ztrátou majetku.

Pak tady máme exekuce související s tím, že mnoho podivných bank nabízí půjčky na úrok „pouhých“ 5% měsíčně, což je lichvářský úrok. A taky tady máme mnoho případů rodičů, kteří prodají domek či chatu, aby zaplatili dluhy za syna, který propadl drogám či hře na automaty, zadlužil se a hrozí mu vězení. Tady bych podotkl, že v biblických dobách se periodicky vyhlašovalo milostivé léto, ve kterém Izraelci dávali svobodu těm, kteří upadli do otroctví kvůli dluhům. A rozpady manželství byly ještě před sto lety velkou vzácností. Kdyby bylo možné udělat nějakou statistiku, asi by ukázala, že přes veškerý pokrok lidé dnes přicházejí o majetek častěji než v dobách minulých.