Poznámky k Židům 4 - 20. století

Připomenu tři hlavní události 20. století, které mají vztah k Židům: Nástup komunizmu, holocaust a vznik židovského státu.

V roce 1917 začala revoluce v Rusku. Vedl ji Lenin. Žid byl jen z 1, další čtvrtinou byl Němec, další čtvrtinou byl Rus a z poslední čtvrtiny by Tatar. Podobu prý zdědil právě po dědečkovi Tatarovi. Lenin byl však hlavně řečník a teoretik, po praktické stránce revoluční boje řídil Lev Davidovič Trockij, původním jménem Bronstein, Žid. Po válce pak vypukla revoluce v Německu, řídila je Rosa Luxemburg, v Bavorsku řídil revoluci Kurt Eisner a v Maďarsku Bela Kun. Všechno byli Židé, nikdo z nich však neměl proletářský původ. Můžeme to brát jako ilustraci velkých názorových rozdílů mezi Židy nebo taky jako jednu z reakcí na tisíciletou diskriminaci Židů. V USA se zalekli těchto revolucí a silně omezili přijímání přistěhovalců z Evropy, aby se chránili proti infiltraci revolučních myšlenek.

Proč došlo k holocaustu? Tomu se spíše pisatelé vyhýbají. Německo v té době mělo nejvyšší úroveň vzdělanosti na světě. Bylo první zemí, která odstranila analfabety, německé univerzity byly světová špička. Plná třetina Nobelových cen, které byly od jejího založení do roku 1933 uděleny, šla do Německa. Kde se ten antisemitismus vzal?

Někteří poukazují nárůst počtu poslanců říšského sněmu, kteří hlásali antisemitismus. V r. 1886 tam byl jeden takový poslanec, pak jich přibývalo a v r. 1895 už měli antisemitští poslanci většinu. Zřetelná je však souvislost s porážkou Německa v 1.SV, přesněji s hledáním jejich příčin. Mnozí řečníci a novináři měli jasno: za prohranou válku mohou Židé. A uváděli důvody: Židé se vyhýbali vojenské službě, zrazovali…atd. Žádný těch argumentů nebyl pravdivý, statistiky jasně ukazují, že podíl Židů, kteří odešli na frontu, odpovídal podílu Židů ve společnosti. Stejně tak podíl raněných, padlých či zajatých Židů odpovídal jejich podílu mezi obyvatelstvem. Zcela nepodložené bylo i obvinění, že předávali nepřátelům špionážní informace. Nevím, jestli se tehdy v Německu vyskytl někdo, kdo by řekl: „Začali jsme válku a prohráli jsme ji. Můžeme si za to sami. Nesvádějme to na Židy.“ Je vhodné připomenout, že silně poškozeni se po 1SV cítili i Maďaři. Jejich území bylo hodně oklestěno. Maďaři obývali celou Uherskou nížinu a z té si ukrojilo kus Československo, Rumunsko i Jugoslávie i s maďarským obyvatelstvem. Maďaři říkali, že následkem toho žije polovina Maďarů mimo vlastní stát, ale nesváděli prohranou válku na Židy.

Hitler se svými stoupenci vyvolal takovou hysterii, že vyvraždění Židů mělo pro Němce stejnou prioritu jako vyhrát válku. Už při přípravě útoku na Sovětský svaz byla připravena čtyři komanda (Einsatzgruppen) označená A, B, C, D, která měla postupovat na nově obsazená území za předními jednotkami a likvidovat Židy. Většina ruských Židů žila v západní části země. V jednotkách bylo mnoho intelektuálů. Komandu C velel Ernst Biberstein, evangelický pastor, komandu D velel Otto Ohlendorf, který absolvoval tři univerzity. Nedomnívejme se, že holocaust byl dílem frustrovaných jedinců.

Nutno podotknout, že později prováděla jejich likvidaci na obsazených územích Sovětského svazu komanda složená z místních mužů vedených německými veliteli. Při likvidaci Židů spolupracovali příslušnici i jiných národů. V srpnu 1945, tedy po osvobození, došlo k masakru Židů, kteří přežili, v Krakově a některých dalších polských městech. Zahynulo několik set osob. Lze uvést i další případy spolupráce příslušníků jiných národů na tomto strašném díle.

Průmyslové podniky na obsazených územích Ukrajiny musely začít vyrábět pro potřeby wehrmachtu. Mnozí vedoucí těchto podniků upozorňovali na to, že Židé pracují jako konstruktéři, mistři apod. a jsou pro podniky nepostradatelní, bez nich nemohou plnit dodávky pro Wemacht. Protesty nepomohly. V době, kdy na východní frontě probíhaly velké akce, nestačila železnice připravovat vojáky a materiál na východ. Přesto v této době nebyly zastaveny transporty Židů do Osvětimi a jinam, i když tyto transporty situaci na trati komplikovaly. Když se nakonec války blížila fronta ke koncentračním táborům na území Polska, nikdo nenařídil, aby všichni dozorci z koncentráků odešli na frontu zacpat díry, místo toho měli organizovat pochody smrti. Takovou prioritu měla pro nacisty likvidace Židů.

Židé byli masakrování ve všech obsazených zemích. Výjimkou bylo Finsko. I když bylo spojencem Německa, odmítlo vydat svých 2000 Židů. Dánové pomohli většině ze svých 5000 Židů k útěku do Švédska. Hodně Židů se zachránilo v Itálii. Transporty Židů z Itálie začaly až v r. 1943, kdy se země ocitla pod Německou vojenskou kontrolou.

Holocaust se lišil od různých pronásledování Židů v historii svým rozsahem. Týkal se všech území obsazených Německem, přičemž obsazeno bylo Polsko a západní část Ruska, tedy oblasti, kde byl největší koncentrace Židů. Další odlišností bylo, že nebylo úniku. V minulosti se mohli Židé zachránit tak, že utekli, nechali se pokřtít, někdy zabral úplatek. Jedinou záchranou před holocaustem byl včasný útěk. V pozdější době byl už riskantní. Problém taky bylo, kam utéci. V USA stále platily zákony omezující přijímání cizinců z Evropy, stále se zde báli zavlečení komunistické myšlenky. (Z těchto důvodů měli potíže i Voskovec s Werichem.) V létech 1933 až 1941, tedy za devět let, se do USA dostalo jen 157 000 německých Židů, tedy asi tolik, jako za jediný rok 1906.

Většina Židů však netušila, o jak vážné nebezpečí jde. Můj otec začal chodit do školy v r. 1914. Učitel ho posadil vedle Jakuba, kterému říkali Kuba, a byl to syn místního obchodníka Žida. Kuba měl smůlu. Otec mu zemřel, maminka se znovu provdala a otčím Kubu stále bil. Kuba si šel hrát s mým otcem a večer se bál domů. Nakonec bydlel u nás. Kubova maminka jednou za týden přišla, přinesla košík jídla a čisté prádlo pro Kubu. Jinak to neuměla vyřešit. Kuba vyrůstal s mým otcem do 15 let. Pak šel domů. Nevím, zda se otčím uklidnil nebo zda Kuba natolik zesílil, že se nemusel bát. Naučil se od rodičů vést obchod a po několika letech si otevřel obchod v sousední vesnici. A jednou po létech se přišel rozloučit: „Zítra všichni odjíždíme do Terezína.“ řekl. „Kubo, nejezdi. Uteč, nemáš rodinu, bude to pro tebe snadné. Nějakou dobu zůstaneš u nás na půdě. U nás tě hledat nebudou, protože ve vesnici, kde teď žiješ, nikdo neví, že´s u nás do 15 let bydlel. Po 14 dnech tě přestanou hledat a pak se vydáš na útěk.“ Přesvědčoval ho můj otec. – „Včera jsme měli ve městě v synagoze setkání. Rabín říkal, ať všichni se s důvěrou v Hospodina dostavíme do transportu.“ Otec ho nepřesvědčil. Kuba nepřežil, jako všichni Židé z okolí.

Prvé zprávy o koncentrácích se dostaly do Londýna v roce 1942. Spojenci došli k závěru, že nemohou dělat nic jiného, než rychle vyhrát válku. Pouze Chruchill navrhoval koncentráky bombardovat. Mnozí však zprávě nevěřili.

Emigrace Židů do Palestiny začala již před 2SV. Hitler zpočátku dokonce tuto emigraci podporoval. Tak tam z Německa před válkou odešlo 60 000 Židů. Během války připlouvali další prchající Židé. Palestina byla pod správou Velké Británie a ta jejich přijímání omezovala. Nechtěla si pokazit vztahy s arabskými státy, od kterých odebírala ropu. Na konci války žilo v Palestině 600 000 Židů. Důležité bylo, že koncem roku 1944 vznikla v Británii, díky podpoře ze strany Churchilla, Židovská brigáda o síle 25 000 mužů. Před tím byli Židé bojující proti Hitlerovi, rozptýleni v různých jednotkách.

Židé si chtěli vymoci vlastní stát různými prostředky, od vyjednávání až po teroristické činy. K teroru se uchyloval Manachem Begin. Pocházel z Brestu Litevského, polsky se psal Biegun, později se psal Begin. V roce 1939 žilo v Brestu Litevském 30 000 Židů, což představovalo 70 % obyvatel města. Po 1SV město připadlo Polsku, na počátku 2SV ho obsadila Rudá armáda. Manachema zadrželo NKVD a skončil v gulagu za severním polárním kruhem. Pak byl amnestován a vstoupil do polské armády generála Anderse, prošel s ní střední Asii a dostal se do Jeruzaléma. Za války byli Židé v jeho rodném Brestu Litevském, stejně jako všude jinde, systematicky vražděni. Otec Manachema Begina byl zastřelen v okamžiku, kdy na židovském hřbitově kopal hrob pro svého kamaráda. Po osvobození v roce 1944 zůstalo v Brestu Litevském jen 10 Židů. Nelze se tedy moc divit, že tento Begin měl jiné myšlení, než máme my a zorganizoval výbuch v hotelu Král David v Jeruzalémě, v němž sídlila britská správa. Po tomto činu se Británie zřekla správy Palestiny a záležitost předala OSN. To 29. listopadu 1946 rozhodlo, že se Palestina rozdělí na židovský a arabský stát a v Jeruzalémě vznikne mezinárodní zóna. Rozhodnutí usnadnilo to, že o rok dříve zamřel prezident Roosewelt, který byl proti vzniku židovského státu, jeho nástupce ve funkci prezidenta Truman byl pro. Vznik Izraele podpořil i Sovětský svaz, poněvadž Stalin počítal s tím, že izraelský stát půjde socialistickou cestou. Založení Izraele bylo spíše dílem světsky založených Židů, sám Theodor Herzl byl ateista. Rabíni většinou k tomuto projektu byli chladní. Nový stát pro svoje obhájení nutně potřeboval zbraně. Ty mu (včetně letadel) dodalo Československo. Beneš k tomu předem dostal souhlas od Stalina. (Jsme malý stát a musíme se ohlížet na zájmy velmocí. Naproti tomu velmoci, když jsme v potížích, například v době Mnichova, nás v nich mohou nechat. Jsme-li součásti většího celku, taky se taky ohlížíme na zájmy toho většího celku, ale ten nás nemůže nechat v potížích.) Když později Stalin zjistil, že nový stát nejde socialistickou cestou, poněvadž mezi Židy byl jen nepatrný počet marxistů, svůj názor otočil. Následovalo další pronásledování Židů v SSSR. A pak i v dalších zemích. U nás sovětští poradci sestavili skupinu Slánského. Celkem 14 osob, jedenáct bylo označeno za Židy, podle dnešního pohledu bylo z nich jen deset Židů, dva další měli manželky Židovky. V procesu padlo 11 rozsudků smrti.

Izraelský politik David ben Gurion předložil v roce 1951 Německé vládě účet za to, že izraelský stát se musel postarat o 500 000 Židů uprchlých z Německa. Nakonec se dohodli, že Německá vláda během 15 let zaplatí Izraeli odškodné ve výši 485 milionů dolarů. A to do roku 1965 splnila.

Učitel, který nám dal za úkol číst nějaké části z Kapitálu, byl Žid a komunista. Já jsem nechápal, že po procesu se Slánským mohl se ještě nějaký Žid ztotožňovat s komunizmem. Přihlásil jsem se a řekl jsem, že jsem uložené části přečetl, a že mne zarazily antisemitské výroky. Odpověděl mi několika velice šroubovanými větami, ze kterých jsem nebyl chytrý, neměl jsem však odvahu se ptát dále.