Tenkrát na Sibiři

Dnes jsem si na Internetu přečetl článek o tom, jak ve 30. letech přivezla loď na Sibiř 8000 lidí a po několika měsících z nich bylo naživu jen 700. Vybavil se mi jiný příběh.

Zapsala ho dcera jednoho carského důstojníka, který se jmenoval Durov a po revoluci utekl s rodinou do Francie. Tam jeho jméno psali Durow nebo Duroff, tím už si nejsem jist. Jeho dcera tam vystudovala a působila v 70. letech jako kulturní atašé na francouzkém velvyslanectví v Moskvě. O svých zážitcích napsala knihu, ve které je mimo jiného i následující příběh.

Ve 30. letech sebrali jeptišky z jednoho kláštera. Nepředstavujme si náš klášter s hrstkou sester. V takovém ruském monastýru běžně žilo několik set sester, někdy i více než tisíc. I zde platí „Nas mnogo“. Toto množství odvezli vlakem na Sibiř a několik dnů pochodovali sestry se strážnými pěšky do tajgy. Tam je jednoho podzimního dne odpoledne nechali na pasece, strážní odjeli na koních a pochechtávali se: „Zimu tady nepřežijete.“ Sestry nanosily dřevo, pak se setmělo. Zapálily oheň a začaly se modlit. Po nějake době se ze tmy vynořilo několik mužů: „Jsme geologové, tábor máme několik kilometrů dále.“ vysvětlili. Když geologové vyslechli, jak se ty sestry tam dostaly, měli radu: „20 kilometrů dále je opuštěná vesnice. Přečkejte noc u ohně, ráno vás tam zavedem.“ To také splnili.

Vesnici lidé opustili asi před několika měsíci, na polích byla nesklizená úroda. Sestry se daly do úpravy domků, sklidily úrodu a zabydlely se.

Roky ubíhaly, sestry stárnuly a odcházely. Až se po létech objevili v blízkosti vesnice dřevorubci, kteří pokračovali v těžbě dřeva do hloubky tajgy. Byli překvapeni, že narazili na osídlenou vesnici. Sestry se od nich dověděly novinky. Například že zuřila 2. Světová válka, která naštěstí již před 10 roky skončila.

Dřevorubci si zprávu nenechali pro sebe a brzy se tam objevila milice. Asi o tom podali zprávu výše, protože tam přišli úřednici, kteří se měli postarat o placení daní objeveným kolchozem. Byli však lidští a sestrám řekli, že Stalin již nežije, že by se mohly pokusit o návrat do města, ze kterého byly vyhnány. Nejmladší sestra se tedy vypravila do Evropské části, kde žádala o povolení k návratu. Trvalo to dlouho, ale nakonec se jí to podařilo. Po několika týdnech se vrátila s povolením, že se mohou vrátit. A to rozdělilo sestry na dvě přibližně stejné části: Jedna se chtěla vráti, druhá ne. Ty sestry, které se nechtěly vráti k tomu měly důvod, který se jmenoval Míša. Míša byl medvěd, kterého našly v lese jako mládě, sestry se o něho postaraly a už u nich zůstal. Konal jim dobrou službu: Když šly do lesa na dřevo nebo na sběr lesních plodů, Míša šel s nimi a vlci se k nim neodvažovali. Sestry tvrdily, že Míša je už starý a nemocný a bylo by necitlivé ho opustit. Problém vyřešil Míša sám: Do rána pošel. Druhý den se sestry vydaly na cestu.