V srpnu bylo založeno družstvo, my jsme se hlásili o čtyřpokojový byt a o dvojgaráž v suterénu. Jeden kolega v práci onemocněl, bylo třeba, aby někdo dokončil jeho práci. Vzal jsem to na sebe. Každá koruna navíc bude dobrá.
Po příchodu domů jsem sedl k počítači a dělal práci za kolegu. Čtyřpokojový byt jsme dostali.
„Na oslavu tvých třicátých a mých dvacátých sedmých narozenin (jsme narozeni týden od sebe) uděláme velkou oslavu, zároveň zkolaudujeme náš nový byt,“ plánovala Jitka.
„Obávám se, že toto nám nemůže vyjít,“ zhodnotil jsem situaci realisticky. „Prvně se musí dokončit projekt. Pak teprve nastoupí stavební firma, která předělá střechu, provede zateplení, vymění stoupačky, udělá podkrovní vestavby, garáže v suterénu a další věci. To vše bude trvat tak dva roky. Dnes mám 27 a půl, s vnitřními úpravami můžeme začít, až mi bude 29 a půl. Za půl roku to nemůžu stihnout, i když mně bude pomáhat David. Budeme rádi, když před mými třicetinami začneme s Davidem upravovat náš byt.“
A tak se taky stalo. Krátce před mými třicátými narozeninami jsem se vrhl na úpravu našeho bytu. Díky tomu, že tatínek měl na starost kostel a faru, kde bylo občas třeba dělat úpravy elektrických rozvodů, vody či stavební opravy, jsem se tyto práce naučil. Tatínek vždycky zadal práci řemeslníkovi, který byl členem našeho sboru, a já jsem byl tomu řemeslníkovi k ruce. Při studiu na gymnáziu jsem o prázdninách pracoval u vodo-instalatéra. Když jsme opravovali vodu v koupelně, řekl mi nakonec, ať přilepím nové kachličky místo těch, které jsme museli rozbít. To mě bavilo. Teď jsem to všechno zúročil. Sám jsem se pustil do stavby příček, poněvadž bylo nutné vytvořit kuchyňský kout, koupelnu a záchod, udělal jsem elektroinstalaci a vodoinstalaci. Jen na plynovou instalaci jsem si pozval odborníka. Pak jsem udělal podlahu, vyměnil elektroinstalaci a vymaloval v obýváku. I když mi David chodil téměř každé odpoledne pomáhat, trvalo nám více než rok, než jsme se mohli nastěhovat do svého částečně obyvatelného bytu, Bylo třeba ještě udělat ložnici a oba dětské pokoje. Při stěhování jsme si připomněli moje jednatřicáté narozeniny.
„Dvaatřicáté narozeniny oslavíme spolu s velkou kolaudací!“ těšila se Jitka.
„Taky v to doufám. Posuneme jednu příčku, uděláme podlahy v ložnici a v obou dětských pokojích, trochu upravím elektrické rozvody a vymaluju, to musím stihnout, zvlášť když mi David chodí pomáhat,“ přisvědčil jsem.
Skutečnost však byla jiná. Po přestěhování jsem onemocněl zápalem plic. Šest týdnů jsem byl na nemocenské a pak jsem každé odpoledne doma seděl u počítače a dělal výkresy, abych dohnal práci, kterou jsem během nemocenské zanedbal.
„Všeho nech a zajeďte si na dovolenou!“ řekl mi při jedné návštěvě tatínek. „Zdraví máš jen jedno,“ dodal.
Usoudil jsem, že má pravdu a jeli jsme na 14 dnů do Krkonoš. Přijel jsem osvěžený, přesto jsem ale prohlásil:
„Snižuji pracovní tempo. Po příchodu z práce se pustím do úpravy bytu, ale budu končit v 19 hodin, podívám se na zprávy a jdu spát.“
„No to jsem ráda,“ řekla na to Jitka, „já zpravidla musím, když skončíš, utírat prach a vytírat, nebudu to muset dělat v noci.“
Začal jsem s dalšími úpravami. Dva dětské pokoje měly rozměry 4x4,5 metrů. Posunul jsem dělící příčku tak, aby jeden měl 5x4,5 metrů a druhý 3x4,5 metrů. Tak vznikl velký dětský pokoj, ve kterém by naše budoucí děti mohly pokračovat ve šťastném Jitčině dětství, které přetrhl rozchod jejích rodičů. Když jsem to dodělal, zbývalo už jen udělat ložnici a chodbu. Bylo jasné, že to do dvaatřicátých narozenin stihnu. Byl jsem spokojený: Pomalu se ukazoval pěkný čtyřpokojový byt, přičemž jsme měli jen malou hypotéku, pouze na stavební materiál.
„A teď si už můžeme pořídit mimino!“ zajásala Jitka.
„A uděláme velkou oslavu našich narozenin spojenou s kolaudací našeho bytu! Při tom oznámíme, že čekáme mimino,“ doplnil jsem ji.
„Prosím tě, to už bude v pátém nebo v šestém měsíci, to už na mě pozná i slepý.“
Konec vlekoucích se úprav bytu byl v dohledu, oba nás to naplnilo radostí a elánem. Pak jsme se s chutí pustili do úklidu upraveného bytu. Nakonec jsme vybírali ložnici, pořizovali záclony do celého bytu a předháněli se v nápadech na zařízení a výzdobu. To jsme dělali s radostí, byla to taková tečka za životem v provizoriu. Teď by měla následovat další etapa našeho společného života, kdy budeme mít vlastní děti.
Uplynul měsíc, druhý, třetí a Jitka nepřicházela do jiného stavu. Začal jsem u ní pozorovat jednu změnu: Začala trpět strachem. Když jsem večer sledoval zprávy, vyděsila ji informace třebas o povodních:
„A co když tady bude povodeň?“ začala se strachovat.
„Prosím tě, jak daleko je od nás nějaká řeka?“ namítl jsem.
„Ale říkali, že to vyvolaly lijáky.“
„Přívalový déšť může udělat krátkodobou povodeň, ta by nám tak mohla vytopit garáž,“
„A budeme bez auta.“ namítala vyděšeným hlasem.
„Jsme pojištěni.“
Pokračovala s výčtem svých obav a bylo těžké, vlastně nemožné, jí to vymluvit. Podruhé ji vystrašila zpráva o pouličních nepokojích v Německu či ve Francii. Pak zase jí nahnala strach střelba někde v Americe.
Koupil jsem menší televizi do ložnice a chodil jsem zprávy sledovat tam. Jitka během večerních zpráv přišla do ložnice a zpravidla zaslechla zprávu o zemětřesení či nějakých nepokojích a zase měla důvod k obavám.
„Nechoď sem během zpráv,“ žádal jsem ji.
„Potřebovala jsem si vzít z prádelníku čistý kapesník.“
Ještě před tím jsem u ní pozoroval jednu změnu: Zasmušilost. Přikládal jsem to únavě, zařizování bytu ji hodně zaměstnávalo. Když jsme měli vše zařízeno, čekal jsem, že se začne radovat a zase bude plná žertů. Nic, byla dále zasmušilá. Navíc se stávala úplně pasivní. Přišel jsem z práce, v kuchyni byla na stole taška s nákupem, Jitka seděla na židli a dívala se do prázdna. Marně jsem se jí snažil oživit, vymýšlel jsem, kam si zajdeme, koho navštívíme – nereagovala, neměla zájem.
Ještě jedna věc mě na ní překvapila: averze k její matce. Jednou jsem slyšel, jak mluvila telefonický se svou maminkou. Jitka jí odsekávala nakvašeným hlasem. Myslel jsem, že jí momentálně něco popudilo. Pak jsem takový rozhovor zaslechl podruhé a potřetí. Když se blížily narozeniny její maminky, zeptal jsem se:
„Kdy půjdeme blahopřát mamince?“
„Nevím.“
„Dárek máš vymyšlený?“
„Ne.“
To nebylo normální. Jitka vždy obstarala dárek a dohodla termín. Tentokrát jsem jí to musel připomínat a udělala to jen s nechutí. Nakonec jsme šli mamince gratulovat. Jitka popřála bez úsměvu. Pak jsme vypili kávu, 15 nebo 20 minut popovídali, přičemž jsem hovor udržoval já, který nemám dar výřečnosti.
Blížily se naše narozeniny, které jsme chtěli oslavit spolu s odkládanou kolaudací našeho bytu. Už před půl rokem jsme dali rodičům a sourozencům na vědomí, že to bude spojeno s obědem, který se Jitka chystala uvařit. Začalo mi docházet, že Jitka toho nebude schopná. Její stav se zhoršoval. Sotva zvládala zaměstnání. A začal jsem mít podezření, že to souvisí s tím, že se jí nedaří otěhotnět. Řekl jsem ji:
„Myslím, že tvůj stav vyžaduje lékařskou péči.“
„Nikam nejdu!“
Podobný rozhovor byl u nás na denním pořádku.
Zašel jsem k rodičům a vysvětlil jsem jim, jak to u nás vypadá. Pak jsem zavolal Jitčině mamince, Ireně a Jaromírovi, že dříve ohlášená kolaudace spojená s obědem se bude konat, oběd však bude v restauraci, k nám zajdeme na kafe a zákusek a prohlédneme si byt. Irena se omluvila, že nepřijde, poněvadž v neděli odpoledne odjíždí na zahraniční služební cestu. Čekal jsem, že Jitka bude chtít změnit termín, aby se na té oslavě mohl setkat Jaromír s Irenou. Jitka byla tak apatická, že jí to nenapadlo. Jak se blížil den oslavy, viděl jsem, že Jitka neupeče ani moučník. Koupil jsem tedy zákusky.
Přišel den oslavy a kolaudace, před polednem jsem řekl Jitce:
„Už se začni oblékat, za chvíli musíme jít.“
„Já nikam nejdu!“ odpověděla a šla si lehnout do ložnice.
Věděl jsem, že bych ji přesvědčoval marně. Šel jsem do restaurace sám a tam jsem rodičům a Jaromírovi řekl, že Jitce není dobře, že se omlouvá. Potom jsme šli k nám na kafe. Strčil jsem hlavu do ložnice:
„Už jsme tady!“
„Dejte mi všichni pokoj!“ odpověděla mi Jitka.
Usadili jsme se v obýváku a šel jsem vařit kafe. Viděl jsem, jak se Jitčina maminka zvedla a šla do ložnice. Bylo slyšet hlasitý hovor, a nakonec zazněl Jitčin hlas:
„Vypadni!“
Roznesl jsem kávu a zákusky. Tatínek se zvedl a šel do ložnice. Po chvíli vyšel a vedl za ruku Jitku. Již dříve jsem zaznamenal, že Jitka má k mému otci určitý respekt. Možná podvědomě v něm vidí i svého tatínka. Teď to dobře zafungovalo. Postupně se se všemi přivítala, trochu se i zapojila do hovoru a nakonec jsme provedli prohlídku našeho bytu.
Za krátko po této nevydařené oslavě volali rodiče, ať přijdeme v sobotu odpoledne. To mně trochu překvapilo. Jednak jsme se viděli nedávno, jednak tatínek měl vždy v sobotu práci s přípravou kázání, maminka uklízela.
V sobotu jsme přišli. Tatínek vzal Jitku za ruku a šel s ní do kanceláře. Po chvíli se vrátil sám.
„Je tam Zdeněk,“ řekl mi.
Bylo mi to jasné. MUDr. Zdeněk Týnecký byl tatínkův spolužák z gymnázia a kamarád, specializací byl psychiatr. Asi po hodině přišla Jitka pro mne. Šel jsem do kanceláře. Doktor Týnecký se mnou dosti dlouho hovořil. Hlavně se tedy vyptával. Nakonec zavolal i Jitku, řekl, že jde o deprese a dal jí léky. Asi po 14 dnech jsem pozoroval, že léky začínají zabírat a po měsíci byla skoro v normálu.“
Pan Lukáš se na chvíli odmlčel. Navázal jsem na jeho slova:
„Moje neteř, kterou jedu navštívit, taky trpí depresemi, mám představu, co to znamená. Zdá se mi, že projevy nemoci dovedou potlačit, horší je to s okolnostmi, které to vyvolávají nebo zhoršují.“
„Ano, a některé věci už vůbec nejde vrátit,“ řekl pan Lukáš a po kratší odmlce pokračoval ve vyprávění.
