Náš Puňťa bojovník.ˇBydleli jsme v Dačicích ve slepé uličce,které se říkalo "U devíti kanárů"-devět žlutých domků,Měli jsme psa.Puňťa byl asi křížený z jezevčíkem,černý -se žlutou náprsenkou a puntíky nad očima.Byl zvyklý každého návštěvníka ulice doprovázet a poštěkávat.Blížil se konec války.Němci zahybali pěšky,na kolech i auty.Z ničeho nic byl klid uličky narušen vjezdem kočáru taženého koni, s německým vojákem na kozlíku a německým oficírem obloženým kufry na korbě.Puňťa vyrazil.Na svých krátkých nožkách měl problém stačit koňům,ale štěkal.Kočí byl profík ovládající bič.Švihl bičem a trefil Puňťův zadek.Ten zakvičel podlezl vrata a zalezl do boudy.Vylezl až když tekla samohonka na oslavu vítězství.

Díky, skvělý příběh - jako by v kostce shrnul 2.světovou válku. S čím, kdo zachází, tím taky schází. Germáni strašně milovali válčení - myslím Němce, a tak si dali během 30 let 2 velké války - dopadli jak dopadli. Je to dobře, kdyby měl Adolf první atomovku, s chutí by ji hodil na Londý nebo na Moskvu. Banda psychoušů.

Děkuij za návštěvu.

Dobrý den, díky za silné vyprávění. Jednou bych chtěl napsat blog o rodině mé maminky, o tom jak utíkali před frontou (maminka se narodila 4.7. 1945) , o tom co všechno se dělo za hrůzy v okolí Brna, a nebude to tak smutně úsměvné, jako blog z Plzeňska...

Děkuji za návštěvu